Psát a mluvit v dnešní době o naší politice není nic příjemného. Pro ty, kdo byli zvyklí, že politika má nějaká pravidla a procedury, a hlavně hodnotové rámce, podle nichž se pozná například pravice od levice, je to éra soustavného zklamání.
Dnešní politika, a nejen u nás samozřejmě, se většinou neodehrává na ideovém a principiálním, nýbrž osobním půdorysu. Už od časů Tonyho Blaira na jedné straně a George Bushe ml. na druhé straně přestávala být jasná dělicí čára mezi konzervativním a socialistickým viděním světa a hlavně politickou praxí.
Jak pokračuje spektakularizace politiky a veřejného života obecně, přenáší se dnes většina politického boje do arény, která ne náhodou připomíná talentovou soutěž či prostě šoubyznys.
Dobrým příkladem z našich luhů a hájů je dění okolo prezidenta Zemana. Pro jedny je ztělesněním zla a hlavním handicapem naší země v evropsko-unijním kontextu. Tací kritikové se pak realizují – dle míry svého vzdělání a vkusu – buď čistě geopolitickou argumentací – poukazují na to, že se musíme držet společné linie s jinými státy, i kdyby si většina naší země myslela něco jiného, a to jen proto, abychom dostáli nominálním závazkům.
To lze ještě pochopit a je to argument k diskusi. Druhá polovina těch, kdo veřejně atakují prezidenta, už klesá do opravdového bahna, kde není třeba žádných argumentů a žádné elementární lidské empatie.
Od takových pak čteme různé výlevy o tom, kolik nemocí prezident má, jak brzy umře on a kolik je třeba, aby ještě vymřelo důchodců, aby konečně byl za hlavu státu zvolen někdo jiný. Tento druhý typ rádobykritiky nestojí za hodnocení. Je mimo etické parametry a vyzrazuje na své nositele a mluvčí subjektivní zaujatost, ne snahu dopátrat se pravdy.
Co je však úkazem relativně novým, je přenášení viny za cokoli na vybraného viníka, například právě Miloše Zemana. Zeman může za to, že naše bezpečnostní služby se nemohou navzájem dohodnout, co budou veřejnosti sdělovat o výrobě Novičoku na našem území.
Zeman může za to, že hnutí vedené mužem ve stavu trestního stíhání vyhrálo poměrně přesvědčivě volby a má teď sestavovat vládu, což se těm, kdo nevyhráli, nelíbí. Zeman konečně jistě může i za to, že místopředseda sociální demokracie oděn do hábitu, připomínajícího kompars ze Hry o trůny, vítal v Praze ruské motorkáře jedoucí slavit do Berlína vítězství nad Hitlerem.
Promiňte lehkou nadsázku, ale za minulého režimu se také říkalo: bude bouřka, za to můžou komunisti; bude mizerná úroda švestek a málo slivovice – za to můžou komunisti atd. V hledání náhradního terče jsme my zde tradičně kabrňáci.
Prezident Zeman jistě není pozlacená socha na soklu, a dodávám: naštěstí. Je to člověk, která má své vlastnosti, přednosti i chyby, dobré i stinné stránky, jako každý z nás. Má jen jednu věc navíc: většina voličů si ho přála za prezidenta.
Tato skutečnost ho nevybavuje mnoha privilegii, ale jedním jistě: má právo, aby se o jeho krocích a činech diskutovalo věcně a nezaujatě. Reprezentuje totiž tu většinu. Nasazováním psí hlavy hlavě státu snižujeme důstojnost nikoli Zemanovi, ale jeho voličům. A na to nikdo právo nemá.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus