Rustikální politika ministra kultury Vítězslava Jandáka nedávno přinesla po zbrkle a především populisticky prováděných čistkách v jeho resortu další plod v podobě požadavku zrušení horní komory našeho parlamentu. Nad tímto názorem by se dalo možná mávnout rukou se slovy, že se blíží volby, a tak jihočeský volební lídr Paroubkových „oranžových“ socialistů hledá jednu z dalších možností zviditelnění. Bohužel realita je bezpochyby složitější, a proto je třeba na tento názor reagovat.
V poslední době totiž není pan Jandák jediným z pečlivě vybraných premiérových nohsledů (= politiků uměle vyráběných z Paroubkovy „osvícené“ vůle), kteří znevažují roli horní komory parlamentu v udržování demokratické politické kultury v zemi. První vlaštovkou v tomto směru byl již ministr zdravotnictví David Rath. Tito lidé s napoleonským komplexem nesnášejí jakýkoliv názorový odpor či nutnost seriózního dialogu, a proto budou vždy preventivně útočit do těch směrů, kde ještě cítí potenciální oponenty.
Ať se to někomu líbí či nelíbí, jedna věc je dnes zcela zjevná. Senát si za celou dobu své existence zachoval potřebnou politickou kulturu a dnes je bohužel na naší politické scéně, v době neurvalého nástupu zmíněných „napoleonků“ k moci, jednou z posledních oáz věcné práce, kultivované diskuse a džentlmenského chování. Proto také musí horní komora Parlamentu ČR očekávat, že v zájmu odvádění pozornosti od nepsané, ale fungující koalice socialistů s komunisty bude v budoucnu stále častěji terčem podobných útoků.
To, že se od vládnoucích socialistů a jejich komunistických spojenců dostává Senátu jejich stupňující se nevole, je také proto, že stále častěji vrací sněmovně, kterou tyto strany zcela ovládají, zákony. Bohužel obě strany nechtějí přiznat, že to Senát nedělá z politické zlomyslnosti či jen z odporu k jejich snahám vrátit nás do normalizační éry 70. let, ale především proto, že tyto zákony jsou odborně nedokonalé, a proto je nutné jejich nekvalitní práci v zájmu občanů napravovat.

Pozitivní role Senátu

Senát se může pochlubit mnoha příklady, kdy potvrdil svou roli, kterou mu ukládá Ústava České republiky. Vedle ochrany kvality ústavních zákonů je to stále významnější úkol při integraci evropských zákonů do české legislativy. V minulosti sehrál Senát pozitivní roli při řešení vládní krize v roce 1997, odložil nákup stíhacích letounů Gripen a pozdější přechod na jejich pouhý pronájem ušetřil státní pokladně miliardové částky.
V příkladech mohu pokračovat, ať už se jednalo o novelu zákona o střetu zájmů, zákon o registračních pokladnách či další zákony, kdy jsme byli nuceni napravovat chyby vládních legislativců. Nebýt našeho rozhodnutí a odpovědnosti, přestala by kupříkladu 1. ledna loňského roku fungovat celní správa.
Senát přispívá i k posílení pozice České republiky a zároveň je schopen nabídnout pomoc, kde je třeba. To byl i případ ničivé vlny tsunami, která zachvátila jihovýchodní Asii. Byli jsme mezi prvními státy, které byly schopny poskytnout pomoc, a byl to právě Senát, který stál u jejího zrodu i u sbírky na pomoc.
Gradace korektivů, které Senát vykonává vůči práci svých kolegů ve sněmovně, je také stále větší. Jen v dosud zhruba ročním působení Senátu v pátém funkčním období, kdy stojím v čele této instituce, schválil dvacet devět zákonů, patnáct zamítl a u třiapadesáti přišel s pozměňovacími návrhy. Častokrát jsme sice ve sněmovně s našimi návrhy narazili a byli jsme přehlasováni, přesto však naše snaha nevyšla zcela naprázdno. Podařilo se nám tak upozornit na problém, který by ten či onen zákon nebo novela mohly přinést a případně i otevřít diskusi nad změnami. Horní komora našeho parlamentu prostě má v této zemi své místo.
Letos, kdy uplyne deset let od obnovy českého Senátu, se stále více potvrzuje jeho význam i v zahraniční politice. Ukazuje se to zvláště dnes, kdy česká vláda v mnoha směrech prakticky rezignovala na systémové hájení našich zájmů v orgánech Evropské unie a vyměnila je za příležitostné handlování o různé neprůhledné výjimky místo zásadních věcí, jako je například otázka volného pohybu pracovních sil. To mimochodem potvrdil i pražský summit předsedů parlamentů zemí visegrádské skupiny, konaný na půdě českého Senátu a z jeho iniciativy, který u nás jako jediný tuto problematiku významným způsobem vrátil do hry.

Pojistka demokracie

Za zrušení Senátu nabízí pan Jandák občanům obchod v podobě přímé volby prezidenta s odůvodněním, aby k nám pronikla „troška přímé demokracie“. Prezidentovi by však zůstaly původní pravomoci. Zřejmě by však byl pověřen, kromě kladení věnců u pomníků a přijímání zahraničních návštěv, možná i k vystupování v laciných estrádách, aby současnému českému premiérovi konečně také zbyl čas na systémové řízení svěřené funkce.
Senát v situaci, kdy naší politické scéně hrozí šestnáct let po listopadu 1989 devastace směrem ke kvalitám husákovského „reálného socialismu“, není přepychem, jak si myslí pan Jandák, ale naopak nezbytnou podmínkou k zachování životaschopné demokratické kultury.

Autor je předsedou Senátu Parlamentu ČR