Od chvíle, kdy v průzkumech volebních preferencí zazářila Strana zelených, začalo v České republice přepočítávání eventuálních povolebních koalic. Jako by právě to bylo na blížícím se pravidelném „svátku demokracie“ klíčové. Když už se tak ale činí, slušelo by se přidat na pečlivosti a ubrat všemožného manipulování, zejména ze strany médií. Politici by pak pro změnu mohli potlačit tendenci nechat se pohodlně unášet proudem veřejného mínění a naopak posílit ideovou stálost a image sebevědomých vůdců, kteří se netočí jako korouhvičky ve větru.

O přesnosti rozdělování mandátů sdělovacími prostředky (v návaznosti na výstupy z agentur STEM, CVVM a Factum Invenio) mohou panovat vážné pochyby. Jsou zohledňována regionální specifika či litera vypečeného volebního zákona, který je štědřejší vůči stranám, jež obdrží „větší množství hlasů než malé“ nad povinných pět procent?

Nekorektním je porovnávání zisku ČSSD+KSČM a ODS+KDU-ČSL. Občanům je podsouváno, že je zde jednotný pravicový a jednotný levicový blok, které dnes odděluje „jazýček na vahách“ – zelení. Lze si přestavit tolik vzývaného středového voliče, jehož poplašná zpráva o souručenství sociálních demokratů a komunistů, doprovozená grafem s rudou a modrou výsečí, může regulérně vyděsit.

Politické povodně a podvodná politika

Pomiňme však formality a porozhlédněme se po změněné předvolební krajině. Nemám přitom na mysli ani tak dopad povodní a šířící se ptačí chřipky, přestože i tyto rozmary přírody do volebního klání zasahují. Při troše cynismu je totiž třeba přiznat, že šikovná vláda může právě v boji s živly ukázat svoji opodstatněnost a prospěšnost společnosti. Stávající český kabinet to evidentně chápe, a tak uvolňuje peníze na řešení krize, ministři zrušili plánovaný program, vydali se na pouť po postižených místech a předvolební kampaň se nese v duchu výzvy „táhněme nyní všichni – bez rozdílu stranické příslušnosti - za jeden provaz“.

Co ovšem ani velká voda nespláchla, jsou rozbory a hlavně praktické následky běsnění sociologů z firem zkoumajících voličské preference. Jisté je, že ani v červnu 2006 žádná strana nad padesát procent hlasů nezíská. Nejsnazší příležitost – velkou koalici ČSSD a ODS – premiér Jiří Paroubek coby „podvod na voličích“ moudře odmítl. Nejenže by nahrávala extrémním politickým proudům, ale především by mohla navázat na skandální „porcování“ republiky a jejích institucí (Všeobecná zdravotní pojišťovna, konsolidační agentura, mediální rady apod.) z dob tzv. opoziční smlouvy. Jakákoli exkluzivní spolupráce ČSSD a KSČM také neslibuje stabilitu: kdyby už k ní z nějaké příčiny muselo dojít, opírala by se zhruba o devadesát poslanců. ODS s KDU-ČSL by na tom byly ještě hůře. Námluvy Miroslava Kalouska a Mirka Topolánka nesklidily očekávané ovace a rovněž zatím nevedou k nadpoloviční většině poslaneckých křesel.

Repríza tříbarevné koalice?

Co tedy zbývá, aby se v České republice dalo i po červnu vládnout? Většinová koaliční varianta je podmíněna vtažením Bursíkových zelených do exekutivy (budou-li o to stát). Lačná ODS by patrně udělala cokoli pro to, aby vystřídala Jiřího Paroubka ve Strakově akademii. Na Modrou šanci (včetně sociálně tvrdé a politicky neprůchodné rovné daně) zvolna zapomíná, volební program piluje (nebo spíš oportunně přizpůsobuje situaci) do posledního okamžiku a úsměvy adresuje kdejaké potenciální koaliční nevěstě.

Těžší dilema stojí před sociální demokracií, která musí zvažovat, zda by byla ochotna znovu podepsat koaliční smlouvu s lidovci a Unii svobody ve vládě nahradit Stranou zelených. Jednalo by se o možnost v Evropě osvědčenou a politický prostor zklidňující, kdyby se ovšem kabinet opět jako doposud nespoléhal na většinu pouhého jednoho mandátu v Poslanecké sněmovně. Vyžadovala by navíc značnou velkorysost ČSSD poté, co všechno za triky na ni již Miroslav Kalousek stihl v uplynulých měsících vyzkoušet.

Prostor pro menšinovou vládu

Druhá zajímavá alternativa by umožňovala ztvárnit Paroubkovu vizi „vlády talentů“, leč byla by velmi složitě dohodnutelná. Předpokládala by menšinovou vládu ČSSD, která by se ucházela o podporu napříč Sněmovnou. Mohla by fungovat „ad hoc“, anebo být předem konzultována v jednotlivých oblastech (resortech): někdo by „píchnul“ se zahraniční politikou, jiný se sociálními tématy, další v ochraně přírody… Především si však uvědomme, že čím více subjektů v dolní komoře parlamentu zasedne, tím slabší bude role a vliv komunistů. Minoritní vláda by mohla hledat trvalejší záštitu u menších demokratických partají – lidovců a zelených, a pouze v případě potřeby ústavní většiny by klepala na dveře negativistické ODS či nostalgické KSČM.

Toto uspořádání sotva nastane mávnutím kouzelného proutku. Pakliže by však existovala zřetelná poptávka po akceschopné vládě s transparentním programem, vysokou kvalifikací ministrů a důvěrou demokratických sil v parlamentu, mohly by se politické špičky stavět na zadní stěží. Na jaře 2002 pomohl ČSSD vyhrát volby (vedle výsledků Zemanova kabinetu) nejen Špidlův plán na tříbarevnou koaliční vládu, ale i podpora občanské společnosti představované například tzv. Brandýskou iniciativou. Pokud by se i nyní našla reprezentativní skupina zástupců veřejnosti, která by řekla, že podstatné je, aby Česká republika měla stabilní demokratickou vládu s proevropskou orientací a nikoli to, jestli je levicová, pravicová, většinová či menšinová, a pokud by podobnému aranžmá neházela klacky pod nohy ani míněnítvorná média, zdaleka bychom se po volbách nemuseli ocitnout v úzkých.

časopis Mosty, 11.4.2006