Neříkej tak ani tak, protože život ti ukáže pravdu každý den z jiné strany, pravil mi jeden zkušený člověk před mnoha lety. Nelze si tuto moudrost nepřipomenout při sledování diskuse o čištění odpadních vod v České republice.

Není to zcela tak dávno, co jistý člověk jménem Kužvart vyjednal v Evropské unii dohodu. Podle ní měly mít obce s více než dvěma tisíci obyvateli moderní čističku odpadních vod. Ne nějaký starý levný šunt, ale současnou a drahou technologii. Tahle dohoda se odehrála v roce 2002 a všechny dotčené obce ji měly splnit do konce roku 2010. Nikdo se s nimi o tom moc nebavil. Pro ty, co si moc nepamatují, tak Miloš Kužvart byl ministrem životního prostředí ve vládě Miloše Zemana a poté ho Vladimír Špidla navrhl za ČR na komisaře Evropské komise, z čehož sešlo poté, co se v Bruselu ukázalo, že nominovaný český komisař nevládne příliš angličtinou. Trochu to vypadá, že on a jeho lidé nevládli Bruselu srozumitelným jazykem ani v době, kdy vyjednávali dohodu o zavedení čističek. To, co údajně dohodli, totiž podle všeho nyní neplatí. Již krátce po schválení přístupových dohod začali starostové a vodohospodáři upozorňovat na to, že dohodu není možné dodržet, protože čističky v tom termínu nejde nejen vyprojektovat a postavit, ale ani na ně sehnat peníze. Plán byl nerealistický i pouze podle termínu stavebního řízení. Přesto prošel a my slavně vstoupili do EU.

Starostové se dočkali slibů, že podstatnou část investic do čističek zaplatí fondy EU. Někteří ve světě zběhlí experti nad možnými sankcemi za zpoždění ze strany EU mávali rukou s tím, že nás těžko budou pokutovat za to, že Praha nebude mít včas čističku nové generace, když se zde kanalizuje devadesát procent odpadních vod už padesát let, zatímco v Bruselu teprve společnost Veolia dokončuje projekt městské čističky. Jenže loni ministerstvo životního prostředí dovezlo z komise další dohodu, podle níž podstatná část nejdůležitějších aglomerací, které musí nahradit staré technologie novými, bude muset vše platit sama. Pokud vodárenskou soustavu provozuje privátní firma se smlouvou delší než do roku 2022, není na dotaci EU nárok.

Takový požadavek při jednáních v roce 2002 nebyl nikdy vznesen. Smlouvy uzavírané mezi samosprávami a vodárenskými společnostmi byly zpracovávány plně v souladu s českými zákony i s tehdejšími požadavky bruselských úředníků, tak jak je tehdy zde tlumočilo ministerstvo životního prostředí. Platilo, že důležité je, aby roury, kanály a čističky patřily městu a soukromá firma se starala pouze o jejich provoz. To mělo být podmínkou pro čerpání dotací. Tak se v některých případech i měnily smlouvy.

Nyní nic z toho neplatí. Jde jednoznačně o pokus bruselských byrokratů vyhnout se přislíbeným dotacím a jejich tíhu přenést na bedra obyvatel českých měst. Nic proti racionální snaze šetřit peníze evropských daňových poplatníků. Problém je, že Bursíkovi vyjednavači před tímto podrazem loni ochotně cvakli podpatky a nyní je vše na českém hřišti. Dozvěděli jsme se, že smlouvy měst s provozovateli vodárenských sítí jsou přece nevýhodné a korupční, takže EU postupuje vlastně úplně správně, a když se obce nepodřídí, tedy neporuší své dlouhodobé smlouvy, nedostanou dotace a čističky budou muset postavit na vlastní účet. Ten bude muset někdo zaplatit a těžko to bude někdo jiný než ten, co doma otočí kohoutkem a jde se vysprchovat.

Růst cen vodného a stočného v obcích, kde se tak stane, může dosáhnout mnoha desítek procent. Takže teď se dozvíme, že chyba není ve vyjednávání našich ministerských expertů, ale na našich radnicích, kde se krade. Neví se sice kde a kdo, protože to by se muselo dokazovat, ale to nevadí. Za zdražení vody, nakonec stejně jako za zdražení energií, fakt nemohou naši zelení spasitelé. Ani Bursík, ani Kužvart pak sankce za neplnění nesplnitelných závazků ČR ve vodárenství platit nebudou. Hádejte, komu ten účet přijde?

MfD, 5.2.2007