Před volbami do Evropského parlamentu to na zelené Farmě zvířat Martina Bursíka a Kateřiny Jacques vypadalo velmi idylicky. Pan Martin a paní Kateřina vzorně farmařili, zvířátka milovala Velkého eurobratra v Bruselu, sama se přímo tetelila na ten krásný okamžik, až se všechna stanou součástí „jednoho velkého kultivovaného“ eurostáda, a nebýt zlobivého kohouta (a zrádné Olgy, kterou jsme v klipu neviděli), zelená komuna by mílovými kroky spěla k zářným zítřkům.

Obraz a realita se však v případě Strany zelených snad ani nemohly více rozcházet. Voliči se vytratili, a tak zatímco si kohout euroskeptik na Hradě vesele kokrhá, že Lisabon podepíše až jako poslední, a zrádná Olga už má maturitu i místo na kandidátce oranžových, Bursíkovo stádečko zůstalo před branami bruselské země zaslíbené. Když i zeleným dosud nakloněný knížepán dal přednost místu nahoře v registrovaném partnerství s exklerikálem, nezbylo Martinovi a Kateřině nic jiného než rezignovat.

Na zelené farmě zavládl smutek a chaos. Zvířátka se snažila něco vymyslet a do čela povolala lišku. Tedy vlastně mladého lišáka Ondřeje. Ten však sám zavětřil, že to jaksi není ono, a proto se zvířátka sešla ve stodole k velké poradě, co dál. Z porady vzešlo jednomyslné provolání: „Martine, vrať se!“ Martin byl zrovna za devatero řekami a devatero horami v daleké cizině, ale zvířátka věřila, že je vyslyší a zase nastanou staré dobré časy.

Martin zprvu vypadal, že kývne, pak ale cukl. Smutek na farmě je proto teď veliký, zvířátka vědí, že si v podzimní válce budou muset poradit sama, pod velením neostříleného lišáka.

Slunce nad farmou zapadlo, stáhly se mraky, je zima, prší a farmě hrozí vyplavení. „Dyť to téén Martiin řííkaaal,“ mečí teď koza, „to je taaa změnaa kliimaatu, před kteeroou vaarovaal, éééé.“ Nechme už ale zvířátka jejich osudu, byť asi nebude veselý. I tu kozu nechme mečet, má sice pravdu, ale úplně jinak, než si myslí.

Změna klimatu totiž mnohé vysvětluje, avšak změna klimatu politického či politicko-ekonomického. Martin Bursík dobře ví, že značka „zelení“ je teď, i jeho zásluhou, dosti zprofanovaná. I kdyby chtěl vstoupit podruhé do stejné řeky, nemůže, neboť přišel o hlavního mecenáše. Podnikatel Soukup teď pracuje se zrádnou Olgou, kterou, zdá se, dokáže protlačit do parlamentu. Peněz má asi dost, a byť Martin Bursík nedávno v médiích skuhral, že peníze půjčené od Soukupa na minulou kampaň čestně vrátil, a že tedy nechápe, v čem vězí problém, sám svým slovům nemohl věřit. Jeho chlebodárce přece do Strany zelených neinvestoval kvůli tomu, aby své zlaťáky jenom rychle otočil se slušným procentíčkem úrokového „vývaru“. Mířil mnohem výš, a pokud se s ním Martin Bursík nepohodl či pokud jejich ambice na sebe těžce narazily, musel, aby zvítězil, uzavřít „upřímné přátelství“ s nějakým silnějším podnikatelským žralokem.

Ale i kdyby Martin Bursík chtěl najít za Soukupa nějakou adekvátní náhradu, nemuselo by se mu to podařit. A na vině by byla právě i „změna klimatu“. Po zimní plynové krizi je totiž blokování dalšího rozvoje jaderné energetiky ztracenou vartou. Právě zavřené kohoutky plynovodů dodaly „jaderné lobby“ poslední pádný argument proti zelenému oponování jádru, což je jeden z hlavních pilířů zeleného programu. Martin Bursík si tuto skutečnost dobře uvědomoval, neboť začal na jaře vysílat vstřícné signály v tom smyslu, že je třeba zelené pojetí jádra přehodnotit. Nicméně k této přestřelce už u zelených ani nestačilo dojít.

Česká politika stále více degeneruje v pouhou přerozdělovací divadelní společnost. Divadelní, poněvadž politici musí hrát divadlo, aby získali od publika hlasy. Pokud jsou úspěšní a zasednou ve vládě, začíná fáze zákulisně přerozdělovací - spřízněným lobbistickým skupinám začnou ve formě státních zakázek či jiných výhod vracet to, co do nich tyto skupiny zákulisně investovaly. Neboť bez peněz se pořádné volební divadlo neobejde.

Jak se ukázalo, zelení měli, alespoň zpočátku, docela dobrou vizáž pro fázi čistě divadelní, ale jejich kostým byl přece jen dosti nešikovný pro úspěch ve fázi přerozdělovací. Beton se ve zlato pod jejich rukama mění docela těžko, neboť jsou proti dálnicím, kamionům i vodním kanálům. A i ten nejtvrdší pragmatismus vedení zde musí narazit na přesvědčení idealistů, bez nichž strana jako celek zahyne. Což se týká i výše zmíněného atomu.

Suma sumárum, zelený výhonek není u nás zralý na samostatnou existenci (bude-li kdy vůbec). Lépe je okrášlit zelenou stužkou něco většího, méně ideově vyhraněného. Mecenáš Soukup to dobře pochopil. A vrátí-li se Martin Bursík, tak asi nějakou podobnou oklikou.

LN, 21.7.2009

Autor je politolog