Buď postavíte do voleb ženské, nebo vás k volbám vůbec nepustíme. Takhle nějak si Hurvínek (případně malý Moricek) představuje válku. A takhle nějak si český ministr pro lidská práva a menšiny Michal Kocáb představuje sociální spravedlnost.

Z důvodů nepříliš známých mají mít strany alespoň 30 procent kandidátů ženského pohlaví, nebo mají smůlu. Proč právě 30 procent, to není zatím jasné. Jasné je, že to je číslo, které si někdo vytáhl z kapsy nebo z paty: ženských je totiž přinejmenším polovina obyvatelstva. Když už následky dlouholetého hraní zbytečně příliš hlasité hudby dolehly na Kocábův mozek tolik, že se úplně zbláznil, měl by alespoň být důsledný.

Nádherné je ustanovení, že v případě, že ta či ona strana nesplní ten osvícený požadavek, stát ji nepustí k volbám. Kde na to stát vzal pouvoir, čili cizím slovem papíry, to neví snad ani Michal Kocáb sám. A ještě úsměvnější je, že do voleb SMÍ jít strana, jejíž ideologie přivedla zemí do pekla a která se své ideologie dodnes nevzdala, ba ani nemá za nezbytné se za léta své vlády omluvit.

Kocáb se odvolává na 45 zemí, kde prý podobná úprava zákona už nějakou dobu existuje, a dodává, že v dalších 50 zemích podobná ustanovení mají ve svých stanovách samotné politické strany. Bylo by možná dobře, kdyby Kocáb ty strany a státy vyjmenoval dřív, než se vrátí k hudbě, čili než se přestane plést do věcí, kterým nerozumí. Bude totiž moc zajímavé vidět, po kom že se to má Česká republika opičit.

Po volbách 2006 vstoupilo do české dolní sněmovny 31 poslankyň, to je 15,5 procent celkového počtu členstva. V zastupitelstvích obcí činí ženy zhruba jednu čtvrtinu.

Kocábův návrh neodpovídá na otázku, proč je tomu tak. A co když žádná normální česká ženská do politiky nechce, neboť má oprávněně za to, že je lepší se téhle bezcharakterní chásce vyhnout obloukem? Co když české ženské mají za zjištěné, že nejdůležitější rozhodnutí vznikají stejně někde úplně jinde než mezi zvolenými zástupci lidu? Ve své realističnosti jsou totiž ženské mnohem chytřejší než chlapi. Navíc normální ženskou necloumá testosteron.

Jestli se Michal Kocáb ptal mezi ženskými v partaji, kterou zastupuje (zelení), nemohl ovšem dostat patřičnou odpověď, neboť tam o inteligentní, ideologií nezatížené, děvče nezavadíš.

Ale hlavní je poznání, že nejnovější návrh Michala Kocába je tak nehorázný, že opět nechává na státu, aby rozhodl, kdo se smí ucházet o přízeň voličů a kdo ne. Ještě měl dodat, že povolené strany se budou muset sdružit v Národní frontě, jinak budou stát mimo zákon. Velký kruh k návratu vlády jedné strany by byl završen.

Otázka je prostinká: bude se Michal Kocáb za svůj návrh stydět? Nebo na něj bude pyšnější než na nejxtravagantnejsi sólo, které kdy sehrál v barvách Pražského výběru?