Položí snad českou vládu spor o rozpočet?

Sociální demokracie má skvělý plán. Její předseda Jan Hamáček ho v článku na stranickém webu shrnuje do teze: „Posunout Českou republiku mezi nejvyspělejší státy Evropy“.

K takovému posunu, jak Hamáček píše, sociálním demokratům schází maličkost: dvacet miliard ze státního rozpočtu na příští rok. A bez nich to prostě nepůjde.

Kde peníze chybí? V rozpočtových kapitolách ministerstev, která řídí sociální demokracie. Právě ta jsou prý podfinancovaná, a proto sociální demokracie chce, aby dostala přidáno.

Největší nášup má směřovat na práce a sociální věci. Na příští rok tohle ministerstvo dostalo o 45 miliard víc než letos. Přesto, jak upozorňuje ministryně Jana Maláčová, nutně potřebuje ještě jedenáct.

Vnitro vedené Hamáčkem se spokojí s pěti až šesti miliardami. Další miliardy chtějí sociální demokraté pro zbývající ministerstva, která řídí. Celkem by jim šéfka financí Alena Schillerová měla proti plánu uvolnit dalších až 22 miliard.

K tomu podotýkám, že vláda se v rozpočtu na příští rok nechystá žinýrovat. Příjmy i výdaje si naplánovala o 93 miliard vyšší než letos. Počítá také se stejným čtyřicetimiliardovým schodkem.

Hamáček přesto označuje rozpočet za „likvidační“ a požaduje nápravu.

Optimisté, spojte se!

Sociální demokraté každopádně ví, jak budžet spravit. Nabízejí hned tři řešení:

1. Vzít si lepší brejle. Růžové

Jako první Hamáček ve svém příspěvku na webu ČSSD zmiňuje to nejjednodušší: „Přehodnotit příliš konzervativní a opatrnou predikci hospodářského vývoje. […] Optimističtější odhad by znamenal další miliardy do rozpočtu.“

Pravda, ministerstvo financí se drží při zdi. Ve své aktuální makroekonomické predikci zveřejněné koncem července odhaduje růst v příštím roce na 2,3 procenta. Snížilo ho o desetinku na základě poklesu důvěry v ekonomiku.

Stačilo by přitom tak málo – dívat se na ekonomiku radostněji, odložit dalekohled a nevyhlížet černé labutě a zítřky. Nač si dělat starosti s takovými podružnostmi, jakými jsou případná další Trumpova cla vůči Číně a zejména vůči Evropě, brexit bez dohody, recese v Německu (naznačuje ji klesající graf důvěry v německou ekonomikumnichovského institutu ifo), napětí kolem Hormuzského průlivu a tak dál?

Jenže Schillerová kudy chodí, tudy ujišťuje, že predikce ekonomiky je v rukou expertů a politici do nich nemají co zasahovat. Soudím tedy, že tento nápad bude zamítnut.

2. Přepadnout banku. Nebo rovnou všecky

Bankovní daň. Hamáček v článku upozorňuje, že sociální demokraté navrhují daň ve formě odvodů z bankovních aktiv. Kalkulují, že by jim do rozpočtu přihrála 14 miliard. (K tomu má šéf ČSSD políčeno na podnikatele, kteří si kupují luxusní auta. Prosazuje, aby si je nemohli dát do nákladů, což by vládě pomohlo další miliardou.)

Babiš je ale proti. Chystá však Národní fond rozvoje, do kterého budou banky přispívat „dobrovolně a radostně“.

3. Schillerovou k ledu

Oranžové finance. Tuhle myšlenku zmínil bývalý místopředseda ČSSD Petr Dolínek. Pravil, že Schillerová na svou pozici nestačí. ANO by ji proto mělo (pozici) předat sociálním demokratům, kteří by si s ní (pozicí) rady věděli.

Mám za to, že výstižnou odpověď na otázku, jak by si poradili, dává název českého filmu Zítra to roztočíme, drahoušku...!

Tuto Dolínkovu ideu však utnul sám Hamáček. Prý to byla jen „nadsázka“.

Jen do švestek?

Rozpočtová zápletka každopádně vypadá napínavě. Řešení není na stole, čas se přitom krátí. Podle pravidel by vláda návrh zákona o státním rozpočtu měla poslat Sněmovně už krátce po švestkách, do konce září.

Ministři za sociální demokracii pro předběžný návrh rozpočtu nezvedli ruku, zdrželi se hlasování. K tomu připomněli, že podle koaliční smlouvy musí být návrh rozpočtu předložen jako návrh obou stran, což znamená, že se ANO s ČSSD musí dohodnout.

Co když se ale koaliční partneři nedohodnou? Pak můžeme hospodařit v rozpočtovém provizoriu a sociální demokraté můžou získat pádný důvod k tomu, aby opustili vládu.

Kdyby za sebou práskli dveřmi po případné prohře v lízaném mariáši, který hrají s Milošem Zemanem o Michala Šmardu, nominovaného do čela kultury, spousta jejich voličů by to nepochopila. A ti, kteří stojí na straně bývalého ministra Antonína Staňka, by mohli přestoupit do Babišova tábora.

Kultura je ve srovnání s rozpočtem banalita. Pokud by k odchodu sociálních demokratů z vlády vedl spor o finance, nevypadala by strana jako banda puntičkářů, která lpí na takovém „detailu“, jakým je ministr kultury.

Právě k takovému výkladu tíhnou autoři některých analýz. Předpokládají, že spor o dvacet miliard slouží sociální demokracii jako úniková strategie.

Sázka na dohodu

Je to ale spíš naopak. Rozpočtový konflikt může sociálním demokratům posloužit, aby v případě, kdy jim prezident nepustí Šmardu na kulturu, mohli ve vládě zůstat a (aspoň před některými) voliči přitom neztratili tvář. Získají argument pro svou nepostradatelnost.

Nemůžou přece opustit vládu – ve chvíli, kdy vedou bitvu o rozpočet. Kdo by bojoval za peníze pro domovy důchodců, na ochranu dětí, na pěstounskou péči, policejní auta či na hasičskou techniku?

Hamáček o tom pravil: „Ve vládě zůstaneme tak dlouho, dokud to bude možné. […] O podobě rozpočtu budeme vyjednávat do doby, než se dohodneme.“

Tak nemluví politik, který se chystá na odchod do opozice.

Sociální demokraté budou usilovně hledat kompromis, protože se žalostnými 3,9 procenta hlasů v evropských volbách a stagnující podporou v průzkumech se špatně vede vzpoura.

Ani Babiš si ale nemůže vyskakovat. Na podzim ho může zastihnout (a nejspíš zastihne) obžaloba za Čapí hnízdo. Bude ještě toxičtější premiér. V takovém prekérním postavení by horko těžko sháněl podporu pro novou vládu bez sociální demokracie.

Také proto bude k požadavkům sociálních demokratů vstřícnější. Jistě, dvacet miliard je pořádný balík. Myslím ale, že za pokračování koalice mu stojí.

Řešení se najde. Nějaké peníze se můžou přemístit z jiných kapitol rozpočtu, jiné může vláda vytáhnout z evropských dotací (rozpočet počítá s tím, že z Bruselu dostane 109 miliard korun). Pomoci může Fond národního rozvoje – Babiš má zatím od České spořitelny, ČSOB, Komerční banky a UniCredit slíbeno šest miliard.

Z toho všeho se dá vyvodit doporučení: Sázejte raději na to, že koalice bude pokračovat i po švestkách a že se na rozpočtu nakonec dohodne.