Vyskytují se u nás kvanta lidí, kteří si politiku pletou s klubismem: svou příslušnost si už dávno vyřešili, teď stačí jen fandit. Místo Sparty a Slavie se vztahují k oběma prezidentům, Václavům Havlovi a Klausovi. Přímo ukázkově je tímto fandovstvím a s ním spjatou nevraživostí kontaminován střet o kandidaturu Karla Schwarzenberga na ministra zahraničí.
Nevíme, jestli prezident Klaus zveřejnil všechny svoje výhrady ke Schwarzenbergovi, elementární slušnost ale velí vycházet jen z toho, co řekl: a) kandidát je jednou nohou ve Vídni, která proti nám zrovna vede studenou válku, b) ministerstvo zahraničí má připadnout malé straně s často „extremistickými“ názory. Nikde ani slovo o Schwarzenbergově šlechtickém původu, majetku nebo německém jméně (to by Klaus ani dost dobře nemohl). Jenže prezident o voze, jeho kritici suverénně o koze: Martin Putna minulou středu v LN Klausovy výtky vůči Schwarzenbergovi poskládal do jedné řady se všemi možnými předsudky vůči menšinám: katolíkům, Židům a homosexuálům.
O den později Jan Hřebejk v MF Dnes napsal, že Klausovi Schwarzenberg způsobuje mindráky, protože ho „ve všech ohledech převyšuje“. Další den Pavel Šafr v HN námitky proti Schwarzenbergovi a priori karikuje jako báchorky zaviněné nadměrným sledováním komunistického večerníčku o Trautenberkovi. K tomu všemu prohlášení Česko-rakouského fóra, ankety a dopisy čtenářů se stejným vyzněním.
Co ti lidé proboha vědí o prezidentových osobních úvahách? Podřekl se někde Klaus, aspoň nepřímo? Pověděl jim snad o jeho pohnutkách nějaký hradní poradce? Měli by se vrátit na zem a k věci.
První Klausova výtka, že totiž Schwarzenberg je rozkročen mezi dvěma státy, mezi nimiž zrovna teď zuří diplomatická válka, určitý základ má. Vídeň se k Praze od ustavení lidovecko-haiderovské vlády v roce 1999 chová vyloženě nepřátelsky a povýšeně. Zničehonic objevila Benešovy dekrety a proti Temelínu válčí dál, bez ohledu na to, jakým bezprecedentním způsobem jí Praha vyšla vstříc.
Když teď rakouský parlament svou vládu jednohlasně vyzývá k žalobě na Českou republiku, když hornorakouské úřady opakovaně povolí blokády hraničních přechodů, ocitáme se ve stavu, v jakém už nám je šéf diplomacie - uhlazovač na nic. Rakouští aktivisté, politici a novináři jsou zasaženi kolektivní hysterií, za níž lze tušit latentní protičeské předsudky. Těžko by se ke zveřejnění této diagnózy hledal povolanější člověk než Karel Schwarzenberg. Jenže ten místo toho chce ve věci Temelína nastartovat „věcnou diskusi o konkrétních výčitkách ze strany Rakušanů“. Je to jako objednat si u sousedů další zásilku nafoukaného mistrování. Tady ovšem musí mantinely vytyčit premiér; a už v Havlových službách se Schwarzenberg choval loajálně.
Druhá Klausova obava, aby se ministerstvo zahraničí nedostalo do rukou malé, poloextremistické strany, se naopak zdá být od základu lichá, dokonce by se mohla obrátit proti samotným zeleným. Schwarzenberg jako člověk politicky konzervativní se v klíčových momentech - až například přijde na americkou radarovou základnu - bude od zelených odchylovat. Bylo by asi absurdní poučovat o výhodách Akce Klín Václava Klause, jemuž rozkol v ČSSD pomohl do prezidentského úřadu.
Nadto má Schwarzenberg pro úřad ministra několik vhodných vlastností. Je exotický a mezi svými kolegy v EU by byl v dobrém slova smyslu nápadný. Má nadhled a peněz tolik, že od rakouských politiků nikdy žádné přijímat nemusel (na rozdíl od jihočeské matky a designované ministryně školství Dany Kuchtové). Je o něm známo, že se nepředře; neboli důležité věci jako třeba boj proti oživování euroústavy by si snad pohlídal vicepremiér Alexandr Vondra (ODS), jeho blízký přítel a ve vládní hierarchii přímý nadřízený.
Prezident klade věcné otázky a špatně si na ně odpovídá. Zmíněným Schwarzenbergovým obráncům ovšem chybí i ta věcnost. Svého favorita mytizují (o Schwarzenbergových mimořádných kontaktech na zahraniční státníky ví Putna od Chiraka nebo od Schwarzenberga?) a snášejí jeho osobní či rodové zásluhy, které ovšem se způsobilostí k funkci ministra zahraničí nesouvisejí.
Jak mohla takhle důležitá debata o obsazení ministerstva zahraničí tak rychle a tak dokonale zdegenerovat? Pražská kulturně-mediální fronta si zvykla používat Karla Schwarzenberga jako svého maskota (striktně se mu říká ,kníže‘, a pokud chcete být za insidera, neptejte se, o kom je řeč), a teď se jí hodí jako rákoska na nemilovaného prezidenta. Jsme přece všichni havlovci a ,kníže‘ Václava Havla tak nějak zastupuje. Jenže jestli dělení světa na klausovce a havlovce bylo problematické už v devadesátých letech, dnes působí vyloženě obstarožně a nemístně. Je to neštěstí našeho veřejného života. Místo střízlivě vedených diskusí se jenom potvrzují pozice.
Čtenář si zřejmě všiml, že spíš než o Karlu Schwarzenbergovi byl text o jeho rowdies. S takovými potížemi se bohužel často potýkají i dobré fotbalové kluby.
LN, 3.1.2007
Autor je novinář