POLITIKA: Klouzavý mandát zaslouží šanci
Naprosto revolučním, přitom velmi užitečným záměrem je ale uzákonění takzvaného klouzavého mandátu. Po jeho zavedení by členové vlády zvolení do Sněmovny byli po dobu výkonu exekutivní role zastoupeni v poslaneckých lavicích náhradníky z téže kandidátní listiny.
Odbourána by tím byla kolize mezi výkonnou mocí vlády a kontrolní úlohou Sněmovny. Vláda by neprohrávala sněmovní hlasování kvůli zaneprázdněnosti svých členů. Oslaben by byl gentlemanský, leč sporný princip „párování“, kdy se opoziční poslanec neúčastní hlasování proto, že jeho kolega z koaličního tábora nemohl na jednání Sněmovny z nějakého vážného důvodu dorazit. Premiér a ministři by získali více času pro plnění domácích i mezinárodních povinností.
Poslanecká sněmovna by nejraději na sebe samotnou stáhla maximum vládních pravomocí. Projevuje se to nejen přijímáním jednorázových zákonů, jako byl ten o ruzyňském letišti, nebo schvalováním konkrétních usnesení přímo ovlivňujících exekutivu.
Z jednacího řádu mají členové vlády povinnost účastnit se začátku sněmovní schůze. Sám o sobě je tento princip nadbytečný. Zvlášť když naopak ze čtvrtečních interpelací se ministři vymlouvají, jak jen mohou. V předminulém volebním období si zase poslanci vymysleli pravidlo, že Sněmovna může jednat, jen když je přítomen předseda nebo některý z místopředsedů vlády. I na takové malichernosti se už nejednou dolní parlamentní komora zasekla. A do toho ještě ministři-poslanci byli nuceni klusat na spoustu klíčových hlasování.
Ani s klouzavým mandátem nejspíš ke změně nároků poslanců na členy vlády nedojde, nicméně k jejich významnému vyvázání ze Sněmovny ano. Ta se zároveň může stát dělnější a její chod může být plynulejší.
Z ústavně-právního hlediska ale provází klouzavý mandát několik otázek. Například, zda jej zavést jako povinný nebo jako dobrovolný. První cesta působí logičtěji a je přehlednější. Klíčová otázka se ale týká Senátu: Jak vyřešit souběh vládní funkce a senátorského mandátu? Tam patrně klouzavý mandát nepomůže. Senátoři jsou na rozdíl od poslanců voleni většinovým systémem a žádné náhradníky nemají. Stejně tak ale platí, že kontrolní role Senátu vůči vládě je téměř nulová, o důvěře či nedůvěře kabinetu rozhoduje toliko Sněmovna. Senát rovněž zasedá řidčeji a časové nároky na jeho členy nejsou tak dramatické jako v případě Sněmovny. Není proto důvod, aby premiér nebo ministr nemohli být zároveň senátory.
Vznesen může být též dotaz ohledně imunity. Se ztrátou mandátu, byť jen dočasnou, by členové vlády přišli i o imunitu, která by zato náležela jejich poslaneckým náhradníkům. Leda by se zavedla také imunita pro členy vlády. To by však bylo kuriózní, ne-li přímo komické. Stěžejní smysl imunity je v ochraně opozičních poslanců před eventuální účelovou perzekucí ze strany vládní moci. Představa, že by vláda šlapala na paty svým vlastním členům, je z říše science-fiction.
Umím si představit spoustu staromilců, kteří zahrávání si se sněmovními mandáty jednoznačně odmítnou. Jenže na rozdíl od vázaného mandátu, který podřizuje poslance a jejich svědomí stranám a o jehož smluvní náhražku se v rámci kutilství pokusily před volbami Věci veřejné, je klouzavý mandát nástrojem pro usnadnění chodu jak vlády na straně jedné, tak Sněmovny na straně druhé. Nikoho nezvýhodňuje, nikoho nepoškozuje, je srozumitelný a transparentní. Kdyby se vznikajícímu kabinetu nic jiného v ústavní rovině nepovedlo, zasloužil by si za prosazení klouzavého mandátu pochvalu.
Jiná věc je, jak s tímto ušlechtilým a praktickým nápadem nakonec ale koalice pochodí. Kdykoli se jakákoli ústavní otázka v parlamentu otevře, její projednávání nemá konce. Každá partaj má nějaké námitky či úpravy – a výsledek je v nedohlednu. Taková je zkušenost z předchozích volebních období. V tomto ovšem v poslaneckých lavicích napříč spektrem významně přibyli právníci. A my se můžeme dočkat jak omezení lidové tvořivosti, tak přijetí smysluplných ústavních novel.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
