Po dlouhých týdnech zaseklých jednání je velkým posunem, pokud sociální demokracie deklaruje ochotu vyjednávat o programových prioritách trojkoalice. A to i přesto, že koaliční smlouvu předčasně pohřbila za doprovodu velice neuctivých komentářů. Politika je umění možného a v dané konstelaci je takové vyjednávání jistě namístě.

Na druhou stranu si sociální demokracie musí uvědomit, že ODS vyhrála volby s jasně proreformním programem a těžko se může zříci zásadních pilířů svého programu. Naší prioritou proto i nadále zůstává snížení a zpřehlednění daní, příprava důchodové reformy či stabilizace a zásadní reforma zdravotnictví.

Stejně tak považuje ODS za nezbytné významné zefektivnění vystupování ČR v rámci Evropské unie. ODS jistě nepůjde ve stopách předchozí vlády, ale bude daleko kritičtěji a především důsledněji hájit národní zájmy. Neznamená to v žádném případě podrývání evropské integrace. Znamená to pouze důraz na praktický přístup a na plné využívání možností, které nám členství v Unii nabízí. Tedy na to, co předchozí vládě chronicky chybělo.

Koaliční smlouva reprezentuje významný reformní potenciál. Pokud sociální demokracie chce v rámci vyjednávání usilovat o změny v některých oblastech, musí respektovat hranici, která je dána právě důrazem na reformní mandát nové koaliční vlády.

Jiří Paroubek může jen stěží očekávat, že koalice bude realizovat politiku sociální demokracie. Ta má jistě pravdu, že trojkoalice nemá zajištěnu bezproblémovou většinu ve Sněmovně. ČSSD ale nemá k dispozici ani oněch 100 hlasů, a pokud nehodlá otevřeně vládnout s komunisty, je nepravděpodobné, že by takovou podporu dokázala získat. Formulace nepřijatelných podmínek směrem ke koalici a následné stažení kandidatury Lubomíra Zaorálka je toho jasným dokladem. Na druhé straně je jasné, že i v případě, že se socialisté rozhodnou vládu tolerovat, bude muset být každý zákon s nimi projednán. Těch sto hlasů si prostě takové ústupky vynutí tak jako tak.

Jisté "odpolitizování" koaliční smlouvy by mohlo být ve shodě se záměrem sociálních demokratů prosadit tzv. vládu odborníků. Ta je myslitelná jako dočasná krizová varianta ve chvíli, kdy z nějakého důvodu nemají řádně zvolení politici dostatek legitimity ke standardnímu vládnutí. Rozhodně tuto možnost odmítám. Voliči se rozhodovali pro kandidáty, kteří museli obstát v otevřeném střetu a svými argumenty je přesvědčit. Nikdo z nás přeci v červnu nehlasoval pro odborníky, kteří se již šikují před dveřmi Lidového domu. Samotná představa osvícených expertů, čekající kdesi v ústraní a připravených řídit chod věcí veřejných, je poměrně nebezpečná iluze. Mimo krizovou situaci odmítám přesvědčení, že lze bez uzardění vyměnit řádně zvolené politiky za experty, více či méně blízké té či oné politické straně. Po exekutivních funkcích hladovým odborníkům pak nelze než doporučit, aby svou ambici realizovali standardní cestou: vstoupili do místní organizace některé ze stran, uspěli v primárkách, prošli martyriem předvolebního klání a obhájili svou kandidaturu před voliči.

Povolební situace má legitimní a standardní politická řešení, kterých může být sociální demokracie důležitou součástí. Ať už získáním postu předsedy dolní komory nebo určitým podílem na formulaci klíčových priorit nové vlády. Pokud je pro stávajícího premiéra tato představa trýznivá, nezbývá mu nic jiného, než vyhrát příští volby. Ty červnové prohrál.

Právo, 25.07.2006

poslanec PČR