Není zcela chybou Václava Klause, že se jeho novoroční projevy podobají jako vejce vejci. Takový je už úděl promluv, které 1. ledna pronášejí prezidenti, kteří nejsou zrovna ostřílenými spisovateli či dramatiky. Není možné se ale pak divit analytikům a komentátorům, že srovnatelnou pozornost věnují ohlasům na novoroční projevy nebo že komparují podobné rituály v různých zemích.

Například nás mohou logicky zajímat slavnostní vystoupení hlav sousedních postkomunistických států.

Při záplavě obvyklé šedi frází a klišé Václav Klaus stihl v neděli pronést i několik pozoruhodných tezí, třebaže někdy protichůdných. Kritizoval třeba "různé nátlakové skupiny, které stále nechtějí pochopit, že nelze získávat na úkor druhých a že ústupky v jejich prospěch nelze uskutečnit zcela jiné – v jejich očích spravedlivější – přerozdělení bohatství v zemi." Z minulosti tušíme, že za podobné nátlakové skupiny prezident pokládá nespokojené lékaře, učitele a další státní zaměstnance, pracovníky na železnici i v městské hromadné dopravě, možná ale též protestující zdravotně postižené a jiné klienty zdejšího sociálního systému. Za závadné nátlakové skupiny naopak zřejmě nepovažuje zástupce hazardního průmyslu, všemožné korupčníky a klientelisty.

Politolog Jiří Pehe k tomu dodal, že podle analýzy ministerstva financí z roku 2000 byly celkové takzvané transformační náklady, tedy peníze víceméně zbytečně prošustrované či rozkradené v dobách Klausem vedeného přerozdělování bohatství v zemi, asi 700 miliard korun. Jiří Pehe také Klause podezřívá, že za další nátlakovou skupinu, která chce výhody na úkor druhých, pokládá parazitující studenty, kteří nechtějí platit školné na vysokých školách, zatímco Josef Dobeš, kvůli jehož neschopnosti může země přijít o miliardy a který zaměstnával politického extremistu, jehož Klaus hájil, je podle prezidenta "nejlepší ministr školství".

Prezidentovy věty o nátlakových skupinách dejme ještě do souvislosti s jeho větou, podle níž "v naší zemi žije spousta pilných, pracovitých a nadaných lidí". Václav Klaus těmto pilným lidem bohužel neporadil, co mají dělat, když nejsou adekvátně odměněni za svůj výkon a místo toho musí sledovat, jak si kapsy nacpávají pestří šíbři, šibalové a podobní nepoctivci. Kromě toho je známo, že za posledních třicet let jedno procento nejbohatších Američanů zdvojnásobilo své příjmy. Srovnatelné zprávy přicházejí i z Evropy, nás nevyjímaje. Špičkovým manažerům platy rostou, zatímco neméně pilní, pracovití a nadaní lidé, například ve státních službách, musí každou korunu otočit dvakrát. Všiml si toho i ekonomický novinář Zbyněk Fiala, podle kterého prožíváme období bezprecedentního přesunu bohatství k nejvyšším příjmovým skupinám. K tomu připojuje otázky: "Kritizuje Klaus neúměrné nároky horních deseti tisíc? Je pobouřen nad dalšími penězovody, které se otevírají kombinací korupce u veřejných zakázek a privatizace veřejných služeb?" Na pozadí těchto oprávněných otázek pak bledne i Klausův výrok, že "nejen v Evropě, ale bohužel i u nás, se přijímá jako samozřejmost, že se nároky lidí zvyšují bez jakékoli souvislosti s tím, jak se vyvíjí ekonomiky a zda na tyto mzdové a sociální nároky máme". Zbyněk Fiala rovněž připomíná, že prezident republiky mluví o stabilitě v době, kdy jeden ministr za druhým odchází kvůli korupci nebo neschopnosti a další drží jen díky hroší kůži. Říká to podle Fialy i s vědomím, že bezradná vláda předložila fantómový státní rozpočet, který bude během týdnů znovu měnit.

K tomu dodejme ještě vážnou pochybnost, jestli zárukou Klausem opěvované stability je demontáž sociálního státu a s tím spojené štěpení společnosti.

Publicista Jan Čulík se zase pozastavil nad tím, že Klaus v novoročním projevu samozřejmě nepřiznal, že je západní volnotržní demokratický systém v krizi. "Hovoří o obřích dluzích některých evropských států, a jak se dalo čekat," píše Čulík, "za všechno může Evropská unie. Není tedy v krizi západní hospodářský a politický systém, v krizi je podle Klause Evropská unie." Podobně jako Jan Čulík cítím, jak prezident ve svých projevech soustavně snižuje autoritu Unie a ostřeluje důvěru v evropský integrační projekt. S tím souvisí Klausovo uhranutí malým, útulným, ohraničeným národním dvorečkem, kde základní soudržnost není narušována přistěhovalci a jejich stylem života. A když si prezident postěžoval, že "každého, kdo trochu vyčnívá z řady, radši přibrzdíme, než podpoříme, a každého, kdo se odváží foukat proti větru, odsuneme stranou", nešlo za těmito slovy nespatřit Ladislava Bátoru, donedávna vůdce krajní národovecké pravice, který smutně perlil na ministerstvu školství.

Tím spíš zaráží, jaká oslavná adjektiva volili na adresu Klausova proslovu někteří politici. Podle Miroslava Kalouska byl "státnicky realistický a povzbudivý" a "pozitivní ve východiscích". Petr Gazdík použil slova "velmi zdařilý", "vyvážený" a "realistický". No a podle Josefa Dobeše byl přímo "tradičně skvělý, ale i vyvážený".

Na chvíli ještě nahlédněme za hranice. Slovenský prezident Ivan Gašparovič míní, že "život dnes vyžaduje úzké stranické zájmy nahrazovat národně-státními i vyššími, v našem případě zájmy Evropské unie". A ještě čtyři věty z Bratislavy: "Občan se nemůže donekonečna hrbit a utahovat si opasek. A nemůžeme od něj žádat ani to, aby nebránil své sociální a právní jistoty, kterých má, bohužel, stále méně a které jsou stále obtížněji dosažitelné. Nepochybuji, že se víceří i v této chvíli tážete, jak je možné, že to došlo až tak daleko. Odpověď, podle mého názoru, je třeba hledat v počínání těch politiků, kteří se přespříliš vzdálili od občana, od jeho základních lidských potřeb."

Také polský prezident Bronislaw Komorowski se věnoval Evropě. A pronesl: "Věřím, že tak jak Solidarita přinesla Polsku svobodu, tak více solidarity v Evropě pomůže Unii vyjít z krize." V obecné rovině pak navázal větou: "Dobro prokázané druhému člověku se nám stále vrací a všechny obohacuje."

O Evropě, soudržnosti nebo stabilitě lze zkrátka hovořit různě, s ledasjakými akcenty. Naše štěstí je, že úzké pravomoci pasují českého prezidenta spíše do role glosátora, než stěžejního hybatele veřejného dění. Nemusí nás potom tolik trápit, o kolik se tuzemská hlava státu liší od ostatních. Důležité ale je, aby pevně na zemi a ukotveni evropskými hodnotami stáli ti politici, kteří skutečně mají exekutivní odpovědnost. Už jen proto, že bez sociálně spravedlivé společnosti a bez evropské spolupráce by život nás všech byl mnohem kostrbatější.