Historie je plná příkladů vět, které proslavily své autory. Tak u nás již dítě školou povinné ví, nebo by mělo vědět, že větu „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne“ vyslovil vůdce Chodů Jan Sladký Kozina před tím, než byl za odboj popraven. Za tuto naši proslavenou postavu z minulosti vděčíme Aloisi Jiráskovi, který v době národního obrození vykreslil Kozinu s nádechem romantismu.

To další věta „A přece se točí“ byla údajně vyslovena dnes světově proslulým astronomem Galileo Galileem poté, co byl pod pohrůžkou inkvizice donucen odvolat svůj heliocentrický názor. Mimochodem, proti heliocentrismu vystupovaly tehdejší autority i tvrzením, že jde o pouhé hypotézy. Od té doby přeci jen lidstvo učinilo výrazný pokrok tím, že za vyslovení vědeckých hypotéz již nehrozí upálení. Jsme však paradoxně ve víru jiné neověřené hypotézy, a to o příčinách globálního oteplování jako důsledku lidské činnosti, zejména spalování fosilních paliv, při kterém vzniká (mimo jiné) kysličník uhličitý.

Jak známo, proti této hypotéze se ostře staví pouze několik politiků, mezi nimiž více než vyniká postava našeho prezidenta. V jeho boji proti dnes převažujícímu názoru většiny významných politiků o tom, že globální oteplování má svůj původ v lidské činnosti, stojím na jeho straně.

Nicméně ani o této bohulibé aktivitě našeho prezidenta není tento příspěvek. Tím je bezesporu Klausův požadavek, aby Lisabonská smlouva byla doplněna krátkým odkazem (větou) na deklaraci lidských práv. Po Klausových slovech se v médiích rozproudila čilá diskuse, zda je tím ohrožen celý proces ratifikace (pokud by se tato věta měla stát integrální součástí Lisabonské smlouvy), nebo zda se jedná o jakousi deklaraci mimo vlastní Lisabonskou smlouvu, kterou by měla pouze schválit česká vláda a parlament apod. Jak se stále víc a víc stává zřejmým, Klaus ve svém druhém funkčním období naplno rozvinul všechny své povahové vlastnosti. Protože je plně přesvědčen o správnosti toho, co dělá, nečiní mu žádné potíže vytvořit nečekané nové situace a kombinace, kterými dokáže vyšachovat své politické protivníky. Představitelé EU, konkrétně Barosso, ale i předseda EP Buzek či současný předseda EU Reinfeldt, se nedokážou vzchopit k žádnému výraznému odporu. Z bruselských končin tak slýcháme jen slova o tom, jak EU nechce na Česko v jeho ratifikačním procesu tlačit, a o tom, že se Klaus zcela jistě rozhodne „dobře“.

Zdá se mi, že nová „Klausova věta“ vstoupí do dějin ratifikací mezinárodních smluv jako příklad toho, jak se z údajně „nejzávažnější smlouvy v dějinách EU“ stává po dvojím referendu v Irsku a českém příspěvku k ratifikačnímu procesu pomalu burleska či fraška. Každý rozumný Evropan si nyní musí nutně položit otázku: „Stojí Lisabonská smlouva ve světle posledních událostí a v tom, co z ní dnes v očích evropské veřejnosti zbylo, skutečně za to?“ Jde o to, aby snaha o „výhru všech“ nedopadla tak, že prohrajeme všichni.