V lednu letošního roku se česká veřejnost rozdělila na pomyslné dva tábory. Bylo to kvůli prezidentské amnestii, která pustila hned několik tisíc vězňů z kriminálů. Kdo by tak čekal od prezidenta Klause jakékoliv vysvětlení, kterým by své rozhodnutí veřejnosti upřesnil, již tradičně by se mýlil a naivně očekával. Vysvětlení nepřišlo, a tak lidé již přirozeně nevěděli, co si vlastně mají o prezidentově kroku myslet.

Zato však amnestie pozdvihla nemalou skupinku osob. Byli to právě senátoři, kteří nečekajíc na nic, chopili se své šance. Začali tak konstruovat nápad, na jehož konci má být vyslovení obvinění právě současnému dosluhujícímu prezidentu Klausovi. Sesbírali proto mezi sebou podporu osmadvaceti senátorů a již v těchto dnech by měli podat návrh na obžalování prezidenta Klause z velezrady. Pokud by jejich úmysl vyšel, stal by se tak Klausovým žalobcem právě předseda Senátu, nebo jiná jím pověřená osoba.

Páni senátoři však ve spěchu a honbou na Klause, který jim patrně již nějakou tu dobu, kdo ví, třeba "leží v žaludku", opomněli několik skutečností, které již přirozeně odporují podání návrhu k žalobě pro velezradu. První skutečností je, že Ústava České republiky dává prezidentovi možnost udělit amnestii, a to takovou, jakou on požaduje. Druhou skutečností, která stojí za zmínku, je samotný pojem velezrada. Ten jasně definuje, že prezident by musel jednat tak, že rozvrací celistvost země nebo jednat proti svrchovanosti a demokratickému řádu země. A jak se zdá, tady se prezident Klaus asi ničeho nedopustil.

Pokud někdo rozvrací zemi, pak je to především nefunkční politická scéna a často samotná "komediální vystoupení" mnohých čelních představitelů této země, dále jsou to pak ti zástupci veřejné moci, kteří by měli jít příkladem obyvatelům a lidem žijícím v této zemi. Právě mnoho z nich namísto toho podlehne korupci či vědomě tu a tam něco zcizí. Není dne, kdy by tak prachobyčejný člověk neslýchal o té či oné korupční kauze, která se týká jak soudců, policistů, zástupců měst a obcí, tak i dalších veřejně činných osob.

Za samotné povšimnutí stojí také jednání samotných senátorů. Je to snad právě Klaus, který jim tak nějak vadí? Odpověď na tuto otázku se již sama nabízí, neboť v roce 2004 zde byla první snaha senátorů na obžalování prezidenta Klause z velezrady. Návrhem na podání žaloby byla podle nich tehdy skutečnost, že dlouhodobě "paralyzoval" činnost Ústavního soudu, když nenavrhoval Senátu kandidáty na ústavní soudce po vypršení mandátů většiny soudců prvního "Havlova" soudu. Tehdy s tímto nápadem přišel jeden ze senátorů, který ovšem neuspěl, neboť Klaus začal hbitě konat a navrhl jako desátou lidoveckou kandidátku Ivanu Janů.

To však nebyl první a jistě ne poslední případ, kdy se v případě dnes již dosluhujícího prezidenta Klause skloňovala a budou jistě skloňovat tak silná slova o velezradě. Zkrátka a dobře: "Kdo chce psa bít, vždycky najde si hůl."