Ovšemže ano. Dokážeme-li přehlédnout všechny až neskutečné podobnosti, nic nám nebude bránit v tom, abychom se zabývali odlišnostmi.

Ano, na Slovensku vítězná strana posílila (z 50 na 62 mandátů ve 150členné Národní radě SR), v Čechách, na Moravě a ve Slezsku naopak ztratila (ze 74 na 56). Český prezident nepřehlédl, že strana Směr - SD má více než dvojnásobný počet poslanců než partaj druhá v pořadí (SDKU – DS), přesněji 2,2krát více (65:28). Třetím významným rozdílem je podle Klause skutečnost, „že se vítěz zřejmě nebude účastnit jednání o budoucí vládě i kvůli tomu, že se do parlamentu nedostal jeden z jeho koaličních partnerů“. Tedy Mečiarovo hnutí LS – HZDS.

S touto anylýzou nelze než souhlasit. Otázka ovšem je, zda kvůli těmto třem rozdílům bylo nutné vytvořit odlišnost čtvrtou, neméně zásadní.

Zatímco v Bratislavě pověřil prezident lídra vítězné strany prvním pokusem sestavit vládu (není věštec a nemohl předem vědět, zda se mu to podaří či nikoli – pouze konal tak, jak konat měl a do 23. června 2010 vyčká na výsledek), v Praze si jeho kolega počínal docela jinak.

Měly-li být výše uvedené rozdíly, o nichž Václav Klaus hovořil v pondělí (14. 6. 2010) v Olomouci, jakýmsi „zdůvodněním mezi řádky“ toho, proč jako první stranu, jež by se měla pokusit sestavit kabinet, nevybral stranu vítěznou (ČSSD), ale druhou v pořadí (ODS), pak se musíme zastavit u jednoho momentu.

Předpokládejme, že ani český prezident, podobně jako jeho slovenský protějšek, není věštec, a tudíž nemohl předem vědět, jak by Bohuslav Sobotka při vyjednávání dopadl. Chtěl-li mít stoprocentní jistotu, a celý národ s ním, že ČSSD nemá za současného rozložení politických sil koaličního partnera, měl mu dát šanci nás o tom přesvědčit. Můžeme si být sebevíce jistí, že by se mu to nepodařilo, ale bez platného pokusu to nemá ten správný „certifikát“. (Těch čtrnáct dní, o něž by se protáhl proces formování povolebního kabinetu, nehraje v dějinách země tak zásadní roli, uvědomíme-li si, čeho byli lidé v ČR svědky po předchozích volbách.)

Kromě toho – naznačovat, že Sobotkovi nedal šanci kvůli tomu, že ČSSD hodně ztratila, je ošemetné, neboť ODS ztratila ještě víc. Zatímco sociální demokraté přišli ve sněmovně o 18 křesel, občanští demokraté o 28 – ze všech pěti stran, jež se do dolní komory dostaly, dopadly suverénně nejhůř. Přesto byli odměněni právem – pardon - „první noci“ oni, nikoli ti „první na pásce“.

Proč?

Pragamatik ve mně říká: Inu proto, že Klaus je také pragmatik. Nevěděl sice, zda ČSSD sestaví nebo nesestaví kabinet, a protože dospěl k přesvědčení, že se to velkou pravděpodobností podaří ODS, TOP 09 a Věcem veřejným, sociální demokraty „přeskočil“.

Ptám se tedy: Jaký smysl má zdůrazňovat, že Ficova strana posílila a mimoděk tím vytvářet dojem, že kvůli tomu byl na Slovensku šéf vládnoucí sociální demokracie pověřen prvním pokusem zformovat vládu, zatímco v ČR byl tento pokus sociální demokracii odepřen, neboť tato partaj výrazně oslabila, aby vzápětí nato byla tímto pokusem pověřena strana, která oslabila ještě dramatičtěji ( z 81 na 53 mandátů)?

Není to jen pokus o opožděný alibismus Václava Klause, když mu kolega v bratislavském Grasalkovičově paláci nastavil zrcadlo?

Zásadní rozdíl mezi tím, co volby v obou nástupnických státech bývalé federace přinesly, je tedy zřejmý. Nepodaří-li se vítězi slovenských voleb Robertu Ficovi sestavit koaliční vládu, budeme všichni vědět proč.

Zato veřejnost v českých zemích se už nikdy nedoví, zda by ČSSD stejné pověření zvládla či nikoli. Kdyby jí prezident šanci dal, nikdo nikdy by mu nemohl předhazovat, že se po volbách 2010 zachoval tak, jak se zachoval. Moudrý státník je proto moudrým státníkem, že se dokáže podobných nestandardních rozhodnutí vyvarovat. A naopak.

Stejskal.estranky.cz