Při vší úctě, jíž se cítím být povinen k hlavě státu jako instituci, musím upozornit na přímé a akutní ohrožení demokracie, plynoucí z projevu prezidenta republiky na půdě Poslanecké sněmovny.

Mám na mysli část jeho parlamentního projevu, jíž vyzývá k redefinici role Ústavního soudu; ovšemže v souvislosti s loňskou volební záležitostí. Je třeba citovat: „Mám na mysli bezprecedentní zásah Ústavního soudu, který znemožnil loňské podzimní konání předčasných voleb v termínu.“ A dále pointa: „Jde mi o autoritu parlamentu jako suveréna, jako primárního zdroje, z něhož vyvěrají a z nějž jsou odvozeny všechny další moci ve státě - tedy včetně moci výkonné a soudní.“

Za jedno jsem vděčen: za neuhýbavou formulaci základního problému. Prezident republiky soudí, že suverénem v zemi je parlament, jinak též „primární zdroj moci“, a že všechny ostatní moci - výkonná a soudní - jsou odvozeny z jemu svěřené moci zákonodárné.

Po Robespierrovi mi nikdo nenahnal tolik strachu. Snad půjde o nějaké nedorozumění. Na druhé straně jde o tak drastický výrok, že je třeba najít vysvětlení. Vždyť tohle povídá prezident republiky poslancům, a jeden i druzí vůči ústavě leccos slibují, zejména ji respektovat.

Předně: česká ústava nevidí suveréna v parlamentu, ale v lidu.

Lid, ne poslanci, je „zdrojem veškeré státní moci“, viz čl. 2 ústavy. Je to první omyl prezidenta, po němž už nemůže být řečeno nic správně.

Dále: Hierarchie, do níž prezident seřadil státní moci, je už vysloveně vadná, ostře protiústavní a hlavně - hrozivá. Soudí, že od parlamentu jsou odvozeny všechny ostatní moci ve státě včetně výkonné a soudní.

Nikoli. Předešleme, že všechny zmíněné moci jsou pojaty v ústavě tak, že právě jimi, jejich prostřednictvím vykonává státní moc lid. Jsou pojaty jako rovnocenné. Není mezi nimi vztah superiority (moci zákonodárné), ale oddělenosti a vzájemných brzd; každá má své a ostatní do ní nemohou zasahovat. Řekněme to jasně: parlament nevládne, vláda nevydává zákony a zejména soudní moc je nedotknutelná.

Proč právě oddělení tradičních druhů státní moci (přibyly pak ještě další) nejlépe zajišťuje demokracii a koneckonců svobodu individua, je známo už dvě staletí.

Idea nadřazenosti parlamentu není totiž nová. Předvedli ji Francouzi krátce po zboření Bastily a v čisté podobě pak parlament jakobínský. Vydal ústavu a vydával zákony, též vládl, vyšetřoval, soudil a popravoval. Tento pokus se - jak známo - nezdařil a systém založený na ideji svobody skončil krvavě. Od té doby se spoléháme na princip oddělených mocí, vzájemně vyvážených, ale ani jedna moc není nadřazena jiným. Příznačné je, že poté byl zachován nadřazený parlament už jen ve skanzenu komunistické doktríny státu. Jak se osvědčil být demokratickým, je dosud v naší čerstvé paměti.

A právě od této podoby státu jsme se emancipovali dnešní ústavou, již respektovat se zavázal prezident republiky, ale i ostatní účastníci dnešního debatního kroužku ve Sněmovně.

Politické napětí v demokracii bývá zdravé. Avšak základní uspořádání a zejména omezení státní moci a respekt k moci soudní prostě musí být mimo diskusi. Že nejde o akademický spor, ba že jsou politickou mocí zpochybňovány základy demokratického státu, překvapivě dokazuje souhlasné prohlášení nového ministra spravedlnosti s prezidentovým postojem.

MfD, 9.9.2010

Autor je advokát