Současný konflikt prezidenta a vlády o interpretaci událostí v Gruzii mnohé překvapil. Prezidentovi věrní, kteří seznali, že v tomto případě už jej nemohou hájit, mluví o tom, že Klaus je "svůj". Jiní připomínají, že jeho názory na zahraničně politické otázky jsou velmi často nekonformní. Sám Klaus zdůvodňuje svůj postoj antipragmatismem a idealismem.

Jak je možné, že ve věci, která se tak bezprostředně dotýká jak našeho historického prožitku, tak i bytostných zájmů, mohlo dojít k takovému rozporu?

Ta stará ošklivá písnička

Ruské politické elity se nikdy nesmířily s rozpadem sovětského impéria. Když v roce 2005 tehdejší prezident Putin prohlásil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století, nebyla to nostalgie za minulostí, jak se mnozí domnívali.

Byl to jasně zformulovaný a přímočarý program pro budoucnost, který na zmíněnou frustraci ruských elit navazoval a který teď Rusko postupně naplňuje. Postupné, dlouhodobě připravované a pečlivě kalkulované oslabování gruzínské územní integrity, které vyústilo v uznání separatistických enkláv ruským prezidentem a v okupaci téměř poloviny gruzínského území ruskou armádou, je pouze prvním krokem v naplňování Putinova plánu. V blízké budoucnosti lze čekat stupňování tlaku na Moldávii či Ukrajinu.

Nejde však jenom o bývalé sovětské republiky. Putinova doktrína si nárokuje ve svých důsledcích obnovení vlivu na bývalé sovětské satelity a vytvoření staronové formy vztahů se Západem založené na sférách vlivu.

Lakmusový papírek KSČM

Základní politický nástroj, který při tom Rusko používá, je starý jako sama politika. Rozděl a panuj byl v dějinách základ fungování každého impéria a Rusko jej po staletí využívalo velmi zručně.

Objektem rozdmychávání rozporů či povzbuzování konfliktů není jenom Gruzie, Moldávie či Ukrajina. Tuto politiku ve větší či menší míře pociťují všechny země bývalého sovětského bloku. Cílem je zabránit nebo aspoň zbrzdit proces srůstání těchto zemí se Západem a udržet prostor mezi Německem a Ruskem otevřený pro případnou mocenskou licitaci v budoucnu.

Dobrým lakmusovým papírkem těchto postupů jsou v naší zemi postoje komunistů, kteří ani příliš neskrývají, že důsledně sledují ruskou politickou linii. Jejich odpor vůči česko-německé deklaraci mířil zjevně proti zlepšení vztahů s Německem, jejich kritika naší účasti v akci NATO na Balkáně jen špatně skrývala rozladění z jednoty starých a nových členů aliance.

V tomto kontextu je logické, že KSČM odmítla Lisabonskou smlouvu, která představuje významné prohloubení politické jednoty Evropské unie, a že teď v gruzínském konfliktu se rozhodně stavějí za Rusko.

Jaké argumenty používá pro zdůvodnění svých zahraničněpolitických postojů, které byly ve výše zmíněných a mnoha dalších případech totožné s názory KSČM, Václav Klaus?

Nekonformní?

Historické ohrožení Německem byl jeho důvod pro obstrukce při přípravách deklarace - přestože vztahy s naším západním sousedem jsou od roku 1989 nejlepší, kam naše historická paměť sahá.

Tradiční přátelství se srbským národem mělo vést k vetování akce NATO proti Miloševičovi. Přitom týž srbský národ, jakmile se mohl svobodně rozhodnout, poslal Miloševiče před soud do Haagu. Láskou k demokracii a svobodě argumentoval Klaus při zdůvodňování svého negativního stanoviska k Lisabonské smlouvě; dva dny poté, co ji s konečnou platností schválil britský parlament, praotec všech demokratických parlamentů. Teď pro změnu idealismem zdůvodňuje český prezident podporu 140milionového Ruska ve válce proti pětimilionové Gruzii...

Kdo položí vedle sebe ruskou politickou doktrínu a dlouhodobé zahraničněpolitické postoje dnešního prezidenta, nemůže tyto argumenty odbýt pouhým poukazem na domnělou Klausovu nekonformitu. Fakta hovoří jasně. Klausovy postoje jsou hrozivě konformní. S ruským velmocenským zájmem.

poslanec Evropského parlamentu, v letech 1992-97 ministr zahraničí