"Pane prezidente, předávám vám seznam členů své vlády a očekávám od vás její jmenování. Novou vládu budou tvořit členové Občanské demokratické strany a několik mnou vybraných nestraníků, jejichž názory souzní s politikou naší strany a jejichž odbornost je mimo jakoukoli pochybnost."
"Hm, pane premiére, jsem poslušen Ústavy a vaši vládu samozřejmě jmenovat budu, pojďme si předtím ale ještě krátce pohovořit."
"Beze všeho, pane prezidente."

"Domnívám se, pane premiére, že nadpoloviční většinu poslaneckých hlasů pro získání důvěry ve Sněmovně nemáte."
"Nemám, pane prezidente. Rozhodl jsem se neprosit o hlasy ani u pana Paroubka, ani u pana Filipa, a je tedy v podstatě jedno, zda pro mou vládu zdvihnou ruku poslanci strany lidové či zelení."
"Rozumím, pane premiére, počítáte tedy s tím, že vaše vláda do třiceti dnů patrně skončí."
"Ano, pane prezidente."
"A můžete mi objasnit, pane premiére, svou představu o dalším politickém vývoji v naší zemi?"
"Samozřejmě mohu, pane prezidente. Ten vývoj se může ubírat několika cestami."
"Pokračujte, pane premiére."

"Jak jistě víte, pane prezidente, předevčírem opustil pan Paroubek naše jednání velmi záhy a - jak to média interpretovala - velmi rozladěn. Já bych sice stav jeho mysli formuloval mnohem jednoznačněji, ale myslím, že i výraz ´rozladěnost´je dostatečně výmluvný. Včera zase nepřijal mé pozvání do Hrzánského paláce k diskusi nás a našich prvních místopředsedů, naopak mi sebejistě vzkázal, že mám přijít já za ním a hovořit budeme pouze mezi čtyřma očima. Protože k takovému jednání nemám narozdíl od pana Paroubka mandát, pozvání jsem odmítl."
"A můžete mi, pane premiére, vysvětlit důvod oné... rozladěnosti bývalého předsedy vlády? Rozladěnosti, která očividně přetrvává?"
"Jistě, pane prezidente. Náš výkonný výbor nakonec zvážil můj návrh a souhlasil s tím, že už dále panu Paroubkovi nebudeme v ničem ustupovat. Probrali jsme všechna negativa dosavadních jednání s panem Paroubkem i všechny jeho neustále kladené a stupňované požadavky, jakož i možnost přijetí jemu podléhajících osobností do naší vlády a dospěli jsme k názoru, ža taková vláda by vůbec neprospěla rozvoji naší země a navíc by obraz strany, jíž jste stále čestným předsedou, silně poškodila v očích veřejnosti. Nehodláme se tedy ani v nejmenším spojovat se stranou, jež se čím dál víc začíná podobat svému komunistickému partnerovi ze Sněmovny."

"Pokračujte, pane premiére, co podle vás bude následovat?"
"Naše vláda, pane prezidente, sice za třicet dnů důvěru Poslanecké sněmovny nejspíš nezíská, ale - a to bude záležet na vašem zvážení - může dostat ještě dalších třicet dnů. Domníváme se, že dva měsíce jsou dostatečně dlouhá doba, aby kupříkladu pánové Langer a Pospíšil dokázali provést ve svých úřadech potřebné změny, mohli by, jak se lidově říká, vytáhnout ze skříní všechny kostlivce předchozí socialistické vlády, rozdat řadu trestních oznámení na členy bývalé exekutivy a zejména všechny případy pořádně medializovat, aby veřejnost konečně viděla, kdo této zemi v posledních letech hospodařil a jaké zločiny mají pánové z Lidového domu na svědomí. Během dvou měsíců by se nám rovněž podařilo zpřetrhat řadu klientelistických vztahů mezi vládními úřady a podnikateli, což by přispělo k ozdravění ovzduší a prospělo i státním financím.
Pokud by naše vláda nezískala důvěru ani napodruhé, my bychom si v klidu umyli ruce, a to bez pana Paroubka a jeho šibalů. Pak by záleželo na předsedovi Sněmovny, koho zvolí jako třetího předsedu vlády. Stal-li by se jím pan Paroubek, věříme, že po námi zveřejněných proviněních předchozí vlády by byla důvěra v pana Paroubka natolik otřesena, že ani v jeho straně by pro něj několik slušných poslanců ruku nezdvihlo. Pak by vám, pane prezidente, nezbylo než vypsat předčasné volby, v nichž by, jak jsme přesvědčeni, naše strana získala přesvědčivé vítězství."

"Nu, pane premiére, pojďme do sálu. Nejdřív musím učinit první krok, a to jmenovat vaši vládu. Vše další si ještě důkladně promyslím..."