Dva bývalí rivalové i partneři se po letech sešli na Pražském hradě, aby poklábosili. Na té zprávě vlastně dohromady nic není. I z headlinů zpravodajství zmizela během několika hodin a není divu. Výstup kromobyčejně neinformativní. Ekonomická a politická situace prý není optimální. Jako by někdo svolal tiskovku a oznámil, že počasí nepřeje letním radovánkám. A měl by se změnit volební zákon. Jak, nebylo upřesněno. Pro letošní volby je to beztak pozdě a pro ty příští ryze akademická teze.

Ale především. Ani za jedním z obou velikánů se momentálně nehoufují voje schopné jejich myšlenky realizovat. Jen skromňoučké hloučky (o to přesvědčenějších) paladýnů.

Přesto oba tito muži představují některé vlastnosti a schopnosti zcela absentující na našem současném politickém úhoru. Mám na mysli inteligenci, analytické myšlení, schopnost nacházet i netradiční řešení a zároveň konat a toto řešení prosazovat. V neposlední řadě formulovat obhajobu takového řešení.

Tvrdím to jako člověk, který, ač oceňoval pozitivní vlastnosti obou pánů, nikdy jim nepropadl a nebyl jejich nekritickým obdivovatelem. Vždy jsem si uvědomoval i vlastnosti jiné, mnohem méně chvályhodné.

Pohled Václava Klause na svět se zcela míjí s mým, proto nacházet protiargumenty proti jeho tvrzením se mi dařilo a dodnes daří bez potíží. Podlehnout kouzlu Václava Klause jsem zkrátka nikdy neměl šanci.

U Miloše Zemana jsem dokonce občas (ale jen zřídka) míval neskromný dojem, že mu snad i rozumím. Například v jeho "válce" s cechem novinářů. Původně se totiž prezentoval jako politik používající sebeironii a schopný přijmout i nějaký ten výsměch. Nelze vyloučit, že se tím snažil odlišit od VK, který v každé diskuzi mimikou i gesty naznačoval: "Proč já se vůbec s takovým pitomcem bavím?". Doba byla taková, že to Klausovi a ODS dokonce přinášelo popularitu. Copak byste si pomysleli o svalovci, který na ulici chytí střízlíka a dá mu pár za uši jen tak, aby ukázal, že na to má? Nic lichotivého, pravda? A to Klausova intelektuální převaha nad protidiskutérem byla často víc domnělá než skutečná. Nějak to už patří k osobnosti VK; dodnes se bere tak vážně, až to občas působí směšně. Budiž, u Klause to přejděme. Když ovšem se o podobné móresy pokoušel človíček tak, řekněme, prostředňoučkatý, jako byl místopředseda ODS Petr Čermák, byla to tragikomedie.

Miloš Zeman se tedy snažil o opak, nějaké reakce od novinářů se však nedočkal. Namísto toho býval vesměs líčen jako zábavný kašpar v kontrapunktu se vzdělaným PANEM PROFESOREM. Není divu, že novináře začal vnímat jako indiferentní stádo. Ranou mezi oči bylo jmenování Zemanova kabinetu. Ve zprávách ČT to pojali jako referát o výběru neschopnosti - kdo byl (dle redaktora) starý, byl zmíněn jeho věk, u bývalých členů KSČ, členství, u těch, kteří neměli vzdělání v příslušném oboru, vzdělání, u mladších nezkušenost. Ale vždy a zásadně jen a pouze ta část životopisu, která byla (dle redaktora) dehonestující. Pokud redaktor na nic takového u některého ministra nepřišel, odrecitoval jen jméno, příjmení a rezort. Bylo to tak primitivně a prvoplánově manipulativní, že Zeman pochopil. Ne sto dní, tato vláda nebude mít ani minutu hájení.

Na nějaké vyměňování inteligentních špílců mohl MZ zapomenout. Pokud už si někdo chtěl ze Zemana vystřelit, prakticky vždy jej pojednal jako plápolající trosku se špatně zapnutým kabátem, vajglem v puse a rozpitou lahví becherovky v kapse. Asi uznáte, že to není moc k popukání ani poprvé, natož posté. MZ jako člověk inteligentní, tvořivý, neustále oplývající nápady by si sám na sebe dokázal bez problému vymyslet deset daleko vtipnějších impertinencí každý den. I tu becherovku a cigárka musel novinářům sám prozradit, to když si ještě ze sebe utahoval. Učinil ještě jeden pokus. V legraci slíbil odměnu tomu, kdo jej někdy zachytí opilého. Zkuste změnit téma, říkal. Nezabralo to. Obec jeho kritiků s invencí flašinetu opakovala stále totéž. A jakmile mu tito břídilové chtěli radit, jak na vládní problémy, vypěnil.

Když k tomu připočtete hysterickou "televizní krizi" a parforsní hon původně devótních novinářů na Klause po "Sarajevském atentátu", snad budete souhlasit, že důvodů k ohrnutí nosu nad žurnalistickým stavem bylo dost. Bylo lze jej ovšem vyjádřit i jemnějšími prostředky. Například něčím jako: "Neustálým líčením Zemana - opilce mi vlastně děláte radost. Skutečnost, že nejste schopni s ničím jiným přijít, může mít jen dvě vysvětlení. Buďto jsem světec a nic na mě nelze objevit, anebo vy jste poněkud opoždění. Vyberte si, které se vám líbí víc."

Jindy jsem zase nechápal. Zemanovo zaujetí pro různé zpravodajské hry, kufříky, zprávy z Bambergu a podobné. Doslova zuřivé pronásledování některých svých vnitrostranických kritiků s velmi často používaným vydíráním "buďto on nebo já" (je zvláštní, že totéž sám vyčítal Paroubkovi), manévry kolem Petry Buzkové.

Snad nejpochybnější akcí dosavadní politické kariéry byla nepovedená volba prezidenta. Jeho klaka tenkrát odstřelila v první volbě Petra Pitharta tak nehorázným způsobem (- asi 20 hlasů), že si přímo vykoledovala odvetu ve volbě druhé. Přitom stačilo snížit Pithartovo kvórum o 3 až 5 hlasů. Při anonymitě by pak bylo zcela nejasné, které to byly. Je velmi obtížné spolupracovat s někým, kdo není s to sčítat v oboru přirozených čísel. O to pozoruhodnější je, že mnozí z těchto příznivců figurují i v nynější SPO. Výsledek si asi lze domyslet.

Setkání Klause a Zemana bylo jen přátelskou službou prezidenta. Nebudu spekulovat, jestli si vzájemně cosi dluží, není to podstatné. Myslím, že to stejně moc nepomůže.

ČSSD bude bohatě stačit vynechat Zemana (proč dobývat nejsilnější baštu?) a soustředit pozornost voličů na společníky. Jak myslíte, že Šlouf zatočí s korupcí? Nebo - velká koalice by byla zradou voličů ČSSD; dobrá, a co tedy bylo hlasování Miloše Melčáka pro rovnou daň? A vůbec, ať si lámou hlavinku sami, nejsem jejich poradce.

Jiří Paroubek by měl na Miloše Zemana ještě jednu páku. Je přece zřejmé, člověk jako on nekandiduje proto, aby byl řadovým poslancem, nota bene opoziční strany (to kdyby se zadařilo). Jeho motivací, mimo čiročirého potěšení z boje, bude jednak obhájení opoziční smlouvy (ale po tom ještě víc touží VK), jednak silná pozice pro příští prezidentskou volbu. ODS mu podporu zajistit nemůže, ČSSD by mohla. Jsem přesvědčen, že po takové dohodě by MZ přivlekl Šloufa do Lidového domu postrkem spoutaného vlastními šlemi.

Jenže. Jenže to by nesměl být Jiří Paroubek právě Jiřím Paroubkem. Asi na to nemá dostatek politické představivosti, až příliš často nedodržuje dohody a především hojně a nesmyslně používá mluvidla k urážkám. Měl by si do kanceláře umístit na dobře viditelné místo staré lidové pořekadlo: "jJdnou vyřčené slovo ani párem volů zpátky do huby nezatáhneš."