Není důvod, aby jednotlivý poslanec směl navrhovat zákony

Vládní návrh změn Ústavy ČR se jistě stane předmětem sporů mezi koalicí a opozicí. Mám za to, že některé úpravy nebudou ani bezvýhradně přijímány poslanci vládních stran.

Chci upozornit na jeden problém, který až dosud nevyvolával větší pozornost, i když jeho důsledky jsou značné. Myslím, že je čas zamyslet se nad tím, zda je opravdu v souladu s principy parlamentní demokracie, jejíž politický systém je založen na svobodné soutěži politických stran, že zákonodárnou inciativu má každý jednotlivý poslanec.

Toto právo měl každý poslanec podle Ústavy ČSSR. Tato úprava zůstala v platnosti i po 17. listopadu 1989 a žádné změny spojené s vytvářením nových pravidel parlamentní demokracie se jí nedotkly. Ani po prvních svobodných volbách v červnu 1990, v nichž se poprvé uplatnil princip poměrného zastoupení jako ústavněprávní základ politického pluralismu, nebyl čas a ani důvod tento ústavní institut měnit. Nově zvolení poslanci v rámci OF a VPN se cítili jako svobodní lidé s vlastní individualitou. Toto právo, převzaté ze starého režimu, se zdálo být přirozené a normální.

Když se však v dalším vývoji vytvořil stranický systém, který se již plně uplatnil ve volbách 1992, bylo třeba tyto změny vyjádřit i v ústavních a zákonných pravidlech fungování parlamentu. Návrh ústavy, který na podzim 1992 předložila ČSSD, proto stanovil, že návrhy zákonů může předkládat vláda nebo alespoň deset poslanců.

V této souvislosti poukazuji na to, že Ústava ČSR z roku 1920, která v mnohém byla vzorem těm, kdo připravovali Ústavu ČR na podzim 1992, svěřovala zákonodárnou iniciativu pouze vládě a sněmovnám.

Princip obsažený v návrhu ČSSD, že by jednotlivý poslanec zákonodárnou iniciativu mít neměl, se již do ústavy, kterou tehdy prosadila pravicová většina v ČNR, nepromítl. Špatný stav právního řádu, kdy různé zákony jsou málo přehledné a někdy i vnitřně rozporné a vyžadují často novelizace, má i tuto příčinu. Projednávání zákonů, k nimž byly podány desítky a někdy i stovky pozměňovacích návrhů, jako tomu bylo např. u zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, je velmi obtížné a nepřehledné.

Různé pozměňovací návrhy podávané jednotlivými poslanci ovšem sloužily nejednou k prosazování zájmů různých lobbistických skupin. Nyní si sice jednotlivé kluby více hlídají své poslanecké návrhy, ale neuspokojivý stav přesto trvá. Z těchto hledisek by tedy úprava zákonodárné iniciativy poslanců byla namístě.

Je jistě zvláštní, že institut převzatý ze starého režimu, který je jinak v duchu zákona o protiprávnosti komunistického režimu tak odsuzován, se jeví jako normální a organický atribut naší parlamentní demokracie.

Poslanci si na něj zvykli, a i když většina z nich jej třeba nikdy samostatně nevyužije, cítili by se asi zkráceni na svých právech, kdyby se tato ústavní úprava měla měnit. V rámci parlamentní i mediální diskuse o ústavních otázkách by se však toto téma mělo objevit. Bude zajímavé sledovat reakce parlamentních stran a jejich poslanců.

Právo, 29.6.2015

Autor je ústavní právník, bývalý poslanec ČSSD