Minulý týden potvrdil, že koordinace české zahraniční politiky kulhá na obě nohy

Ve středu se sice na Pražském hradě sešli prezident, šéfové Senátu a Sněmovny, předseda vlády a ministři zahraničí, obrany a vnitra, aby sladili noty, ale ve čtvrtek už to opět drhlo.

V rámci sněmovních interpretací na premiéra vystoupila poslankyně za Okamurovu SPD Karla Maříková s ostrou kritikou pozice ministerstva zahraničí k ukrajinské tendenci oslavovat příslušníky Banderovy Ukrajinské povstalecké armády.

Černínský palác oficiálně míní, že se složitými kapitolami dějin se každá země musí vypořádat sama. Poslankyni zajímalo, zda tento postoj ministerstva není pokrytecký a nepoškozuje české národní zájmy.

Jenže Andrej Babiš se ministra Tomáše Petříčka nezastal. Doslova odpověděl: „K vašemu dotazu chci jenom říct, že já samozřejmě podklad na odpověď na tu interpelaci mám, postoj ministerstva zahraničních věcí. Ten postoj, který prezentoval pan ministr zahraničních věcí, nebyl projednáván na vládě. A já za sebe jako za osobu můžu říct, že mám na to stejný názor jako vy nebo pan prezident.“

Premiér tak den po koordinační schůzce ústavních činitelů prozradil, že si v postoji k Ukrajině víc rozumí s radikální SPD než s ministrem zahraniční své vlastní vlády.

Jádro sporu odložme stranou. Za banderovci zůstaly tisíce mrtvých Poláků a Židů, ale i stovky volyňských Čechů. Velké části Ukrajinců dodnes nedochází, že v boji za národní samostatnost je nepřijatelné ve velkém vyvražďovat nevinné civilisty. O tomto tématu je nezbytné s Kyjevem hovořit – a doufejme, že ministr Petříček tak před týdnem také učinil.

Vytvořil si k tomu dobré podmínky, když stěžejním výstupem jeho cesty na Ukrajinu, při níž navštívil i východní oblasti, kde se stále střílí, byla ostrá kritika ruské agrese. Ovšem diplomacie se nedělá kladivem a majzlíkem, jak si možná myslí v SPD nebo KSČM.

Důvod, proč se Babiš připojil k Petříčkově kritice, může být vnitropolitický. Premiérovi by se hodila rekonstrukce vlády, aby i v rámci ANO ukázal, že se dokáže zbavovat slabších kusů. K tomu ale potřebuje i střídání v dresu ČSSD, aby to nevypadalo, že problémoví ministři jsou jen v jeho hnutí.

Tomáš Petříček má ostrého kritika v prezidentovi, jakkoliv jej Miloš Zeman nedávno pochválil, že s čínským velvyslancem urovnal kauzu Huawei. Zatímco ve vztahu k Pekingu je Petříček opatrný, vůči Moskvě razí jasný kurs a v rámci exekutivy se mu daří držet protiruské sankce související právě s konfliktem ne východní Ukrajině.

Andreji Babišovi se zase nejspíš nelíbí Petříčkův zájem o evropskou integraci. Původní plán byl, že Evropu si pohlídá premiér, zatímco ministr se zaměří na zbytek světa a ekonomickou diplomacii.

Jenže těžko čekat od prozápadního sociálního demokrata, že vyklidí prostor. Coby náměstek navíc k Petříčkovi nastoupil Aleš Chmelař, kterého Babiš vyštípal z pozice státního tajemníka pro evropské záležitosti.

Pro zahraniční politiku každého státu je problém, když se vnitřní poziční a politické boje prolínají s věcnou podstatou přístupu k cizině. U nás přitom máme zvláštnost v podobě prezidenta, který si říká a dělá, co chce. Například napadá tajné služby.

Jeho kancléř se zase schází s manažery kontroverzní firmy Huawei a prezident pak informuje předsedu vlády o investičních plánech této společnosti, jako by se snad ucházel o post ekonomického atašé České republiky v Pekingu nebo Číny v Praze.

Místo toho, aby premiér tlačil na změnu chování prezidenta, mydlí schody ministru zahraničí. Takto koordinovaná zahraniční politika vskutku nevypadá.