Institut Václava Klause není ani na straně, ani ve straně českých socialistů, čili ČSSD, ale musí tuto stranu – stejně jako každý občan České republiky – brát velmi vážně:

- podle výsledků všech posledních voleb, podle všech posledních průzkumů, podle obsazení hejtmanských i řady významných primátorských postů jsou dnes evidentně nejsilnější českou politickou stranou, a to s velkým náskokem;

- jsou stranou natěšenou na vládnutí a frustrovanou z toho, že už
sedm let (od roku 2006) nevládnou a že z třiadvaceti polistopadových let měli vládu a předsedu vlády jen osm let;

- jsou stranou etatistickou, jejímž bytostným zájmem je vládnout a za nás rozhodovat, nikoli stranou, která chce maximum osobní svobody a minimum státu pletoucího se lidem do jejich životů;

- jsou stranou všemocného státu u nás doma, ale i stranou evropského superstátu, evropské regulace a reglementace našich životů a vezou se na evropské vlně;

- jsou stranou internacionalistickou, nikoli vlasteneckou;

- považují se za stranu pokroku, stranu dělání dobra, věří, že vláda má řídit zemi tak, jak ředitel řídí svou firmu, věří, že jejich pravda je tak nesporná, že nevěřit v ni mohou jen pomýlení lidé slepí vůči realitě světa, lidé zotročení jakýmisi podivnými či zpátečnickými ideologiemi či doktrínami;

- jsou stranou, která neskrývá svůj odpor k – jak oni říkají "neorganizovanému či nekontrolovanému" – kapitalismu, k trhu a k úloze, kterou v ekonomice a společnosti hrají – jako nositelé klíčových informací – státem nemanipulované ceny;

- jsou stranou, která nevěří lidskému úspěchu, nevěří úspěšným, nevěří, že úspěch může vytvářet bohatství. Ve svém štítě mají zabudovaný Balzacův – snad jen literární – výrok, že "za každým velkým bohatstvím je schován velký zločin";

- jsou ale stranou, která se za svůj socialismus stydí, a proto se k němu nehlásí.

Nedávný sjezd ČSSD z tohoto stylu a směru uvažování nijak nevybočil. Nevybočil ideově, nevybočil personálně.

Otázkou je, jaké vybočení v současné konstelaci přicházelo v úvahu. Posunutí blairovským směrem k politickému centrismu, odhození zbytků marxistické veteše či přehodnocení nadšení z expanzívní fiskální politiky asi ne. Posunutí bylo vlastně možné jen jedním směrem a v tomto smyslu je pro ČSSD a pro celou politickou scénu asi dobře, že nakonec nenastalo.

Jedním z možných posunů ČSSD totiž bylo adoptování principů nepolitické politiky, havlistického elitářství a přechod od klasických socialistických receptů na pozice antistranické utopie, která má pouze zakrýt nevolenou vládu mocných zájmových skupin. V tomto smyslu sjezd obstál, což bylo vyjádřeno i personálně: odmítnutím koncepce dosavadního místopředsedy a oblíbence mediálních struktur Dienstbiera a jeho nahrazení racionálně se chovajícím plzeňským hejtmanem Chovancem.

Jakkoli je třeba s klasickými levicovými přístupy ke státu, ke svobodě jednotlivce a k pojetí veřejných financí neustále polemizovat a střetávat se, nezbývá než akceptovat legitimitu i mandát levicové politiky. Naproti tomu populistické, ideově nezakořeněné, programově vyprázdněné a konjunkturálně motivované pokusy nahradit parlamentní demokracii korporativistickou diktaturou jsou nebezpečím pro všechny vyhraněné a na srozumitelných základech postavené politické strany a ideové koncepty bez rozdílu jejich orientace.

Ideově nás na sjezdu nejvíce zaujala myšlenka zvyšování daní – čili více státu a méně lidské svobody – a ne jako přeřeknutí se (ale jako jistě dlouho na sjezd připravovaný projev stínového ministra financí ČSSD Mládka) ohledně živnostníků.

Nejzajímavější na celém daňovém konceptu ČSSD, který má být hned po – pro ně vítězných – volbách v červnu 2014 realizován, je to, že zapomněli na své plány na snižování DPH, že počítají s dalším růstem daňové zátěže, tentokrát především v oblasti přímých daní, a to bez ohledu na to, že se naše ekonomika nachází ve stavu – teď už nikoli krátkodobé – recese. To je v příkrém rozporu s keynesiánskými principy proticyklického působení fiskální politiky státu (které IVK samozřejmě nesdílí), ale od strany, která se ke keynesiánství tak horlivě hlásí, je to zvláštní posun.

Srdci našich socialistů jsou evidentně bližší nezaměstnaní na podporách než ti, kteří mají odvahu živit se živnostenským podnikáním jako OSVČ. Proto jim budoucí vláda ČSSD hodlá osekat výdajové paušály a nutit je platit minimální daň (ať jste ve ztrátě nebo v zisku). Nestojí ani o bohaté, pro něž plánuje další daňové pásmo. Představy o tom, že státní finance v recesi spasí zvýšení firemních daní či zavedení speciálních daní pro banky, telekomunikační společnosti a další podobné firmy, již uskutečňují v zoufalé situaci některé země kolem nás, ale s velmi žalostným výsledkem. To by si i ČSSD měla uvědomit. Čím dříve, tím lépe.