Prezident Miloš Zeman si o minulém víkendu opět pustil pusu na špacír. Tentokrát však namísto bodavých bonmotů, které s obzvláštní pečlivostí adresuje zejména premiéru Sobotkovi, opět sáhl do zásoby vulgarismů. Kdysi je šířil i z veřejnoprávního éteru, tentokrát si vybral soukromou stanici – a nic na tom nemění, že znovu citoval třetí osobu.

V minulosti též několikrát jen spiklenecky zamrkal na posluchače, že má cosi, všichni asi víme co, na jazyku, ale neřekne to. Slova z různých zasutých koutů svého slovníku s chutí vytahuje i při setkávání se s veřejností při toulkách regiony.

Můžeme se jen přít, zda jde o kalkul, nebo o koprolálii. Jako koprolálie se označuje patologický sklon používat tzv. fekální řeč, respektive vykřikovat neslušná slova. Občas se ale vyskytuje též jako slohový prvek v pornografické literatuře. I kdyby se ale tato diagnóza hlavy našeho státu týkala, na odvolání z funkce to není, jelikož ústavodárce s ničím podobným nepočítal.

Pravděpodobnější však je, že si Miloš Zeman jen myslí, že se vulgárním jazykem přiblíží voličům, kteří přece také často pro nějaký ten výraz nejdou daleko. Snaží se jim říct: Jsem váš, lidový, stejný jako vy! Odpovědnost k postu, který zastává, jej netrápí. Prostě si něco vyhodnotí jako dobrý nápad – a udělá to.

Z podobného soudku je návyk lídra pravicové opozice Miroslava Kalouska odkrývat agentské pozadí politiky. Nedávno třeba zapochyboval, zda Putinovým agentem není ministr spravedlnosti Pelikán, který nevydal Američanům Libanonce Fajáda, jenž proti našemu západnímu spojenci osnoval trestnou činnost.

V minulosti Kalousek ostošest rozebíral kontakty vicepremiéra Babiše s komunistickou Státní bezpečností nebo poklonkování prezidenta Zemana Kremlu. Skoro se zdá, že kdo se předsedovi TOP 09 znelíbí, má solidní šanci být označen za cizího agenta.

Pro vyváženost ale dodejme, že i levicovým táborem se agentománie tu a tam přelije. Své o tom ví například bývalý občanskodemokratický ministr Alexandr Vondra, jenž byl zase pasován na exponenta CIA.

Zemanovy a Kalouskovy přešlapy mají společného jmenovatele. Je jím politika dělaná na efekt, posedlá gesty, nálepkami, ponižováním oponentů. Pro racionální diskusi v ní prostor není. Stěžejním cílem není přesvědčit voliče argumenty a zevrubným programem.

Kdo by se namáhal!? Vždyť by to vyžadovalo přemýšlet, formulovat, vyvracet námitky. Když ale naopak vysunete do popředí styl, tu podbízivý, tu agresivní, máte šanci někoho na svoji stranu zlákat bez větší námahy.

Jenže - koho? Skutečně si část politiků myslí, že jsou voliči tak nenároční, ba primitivní a že se jim lze přiblížit takto banálně? Každý z nás asi známe někoho s pověstnou dlaždičskou mluvou, nebo paranoika, jenž za vším vidí rejdy tajných služeb. Ale že by jich bylo tolik, aby se vyplatilo dělat politiku jen prořízlými ústy?

Skandálně se dokáží chovat i politici ve vyspělých zemích. Donald Trump je dokonce vážným uchazečem o americký prezidentský úřad. Jenže v USA, jakkoliv má Trumpovo počínání exotický nádech, je i za tím největším politickým vejlupkem kus poctivé politické práce a špičkový analytický stroj šlapající v zákulisí. Prostořekost potom připomíná spíš třešničkou na dortu.

To nejeden tuzemský politik zásobí občany výhradně třešničkami - a vůbec jej netrápí, jak po nich může být špatně celé společnosti.