Jak se z hodnotové politiky stává politická identita – a proč tím může bývalý vládní tábor otevírat prostor Andreji Babišovi

Jedním z nejúspěšnějších politických projektů českých devadesátých let byl „návrat na Západ“. Patřila k němu ekonomická transformace, vstup do NATO, později do Evropské unie, otevření hranic i přesvědčení, že Česká republika definitivně opouští sovětský politický a civilizační prostor. Pro generaci roku 1989 byla otázka „kam patříme“ skutečnou politickou otázkou, protože měla bezprostředně prožitou alternativu. Západ byl cílem, projektem a do značné míry také identitou.

O více než třicet let později se však může význam této identity měnit. Nikoli proto, že by se česká společnost Západu vzdalovala. Možná právě proto, že se jeho součástí stala natolik samozřejmě. Člověk může považovat členství v EU a NATO za normální stav, Rusko za nepřijatelnou alternativu, pracovat v Německu nebo studovat ve Francii, aniž by měl potřebu označovat se za „prozápadního“. Západ pro něj už není politickou identitou, ale prostředím.

Právě zde možná vzniká jeden z paradoxů současné české politiky. Zatímco pro část společnosti se Západ mění z identity v samozřejmost, strany bývalé vládní koalice jako by prodělávaly opačný vývoj. Západní orientaci, liberální demokracii, evropské ukotvení, podporu Ukrajiny a odpor k populismu postupně spojily do jednoho hodnotového celku. Ten už neodpovídá jen na otázku, co považujeme za správné, ale také na otázku, kdo jsme my.

Za takzvanou hodnotovou politikou se proto možná skrývá obecnější proces: vznik politické identity. A jeho kořeny mohou souviset s přirozenou tendencí politických elit a ideově orientovaných lidí skládat jednotlivé postoje do co nejkoherentnějšího obrazu světa.

Když se složitá společnost stlačí do jednoho příběhu
Každá politika vychází z nějakých hodnot. Svoboda jednotlivce, právní stát nebo demokracie jsou principy, podle nichž lze posuzovat konkrétní jednání. Podstatný rozdíl nastává ve chvíli, kdy se hodnota změní z kritéria ve znak příslušnosti.

Je-li například právní stát hodnotou, měl by se stejným způsobem vztahovat na politického přítele i protivníka. Jestliže ale pojmy demokratický, prozápadní, hodnotový, odpovědný nebo slušný začnou současně označovat určitý politický tábor, jejich funkce se mění. Už pouze nehodnotí jednání. Začínají také vymezovat hranici mezi „námi“ a „jimi“.

Politologické analýzy českých voleb roku 2021 takový proces skutečně zachytily. Původně dost rozdílné strany vytvořily společný antipopulistický tábor, v jehož politickém jazyce se překrývaly protiklady demokratický–populistický, prozápadní–provýchodní, kompetentní–chaotický nebo pravdivý–lživý. Spor přestával být pouze soutěží jednotlivých programů a začal vytvářet dvě rozdílná politická „my“.

Není nutné hledat za tím manipulaci. Politické elity a silně angažovaní lidé mívají své postoje podstatně více ideologicky provázané než běžná veřejnost a jednotlivé otázky proto častěji chápou jako části obecnějšího systému. To je užitečné tam, kde takové vazby skutečně existují. Problém může nastat, pokud se požadavek koherence politického modelu zamění za předpoklad stejné koherence samotné společnosti.

Společnost totiž není filozofický systém. Není žádný logický důvod, proč by z podpory NATO musel plynout určitý názor na Evropskou unii, z podpory Ukrajiny postoj k migraci nebo z ekonomického liberalismu určitý postoj ke kulturním otázkám. Člověk může chtít nižší daně a vyšší důchody, podporovat NATO a současně odmítat některé formy pomoci Ukrajině, být pro členství v EU a proti značné části evropské regulace. Jednotlivé postoje mohou vznikat z rozdílných zkušeností, zájmů a úvah.

To, co z hlediska ucelené ideologie vypadá jako nekonzistence, tak může být pouze věrným obrazem mnohorozměrné sociální reality.

Ideově orientované prostředí má ovšem přirozenou tendenci tuto složitost komprimovat. Demokracie se spojí se Západem, Západ s EU, EU s NATO, NATO s Ukrajinou a celý tento soubor s odporem k populismu. Některé vazby jsou silné a věcně odůvodněné, jiné mohou být hlavně historickou korelací uvnitř určité sociální skupiny. Jakmile se však začnou chápat jako jeden morálně a politicky soudržný celek, vzniká předpoklad, že kdo přijímá A, měl by přijmout také B, C a D.

Člověk, který odpoví „A ano, ale B nikoli“, pak už není pouze člověkem s jinou kombinací preferencí. Může začít působit jako nekonzistentní, špatně informovaný nebo dokonce politicky podezřelý.

Když se konflikty přestanou křížit
Pluralitní společnost může být stabilnější právě proto, že její jednotlivé konflikty nevedou stále po stejné hranici. S jedním člověkem se shodnu v ekonomice a neshodnu v zahraniční politice. S jiným na Ukrajině, ale ne na Evropské unii. Spojenci v jednom sporu jsou protivníky v jiném.

Jakmile se však různá témata začnou skládat do jediného ideového balíku, štěpící linie se zarovnávají. Člověk už není pouze zastáncem určité hospodářské politiky nebo určitého řešení války na Ukrajině. Stává se „prozápadním demokratem“, nebo naopak „populistou“. Spor o jednu otázku začne aktivovat všechny ostatní.

Politika tím získává větší ideovou přehlednost, ale může zároveň ztrácet část své schopnosti překlenovat společenské rozdíly. Identitární politika proto nemusí začínat úmyslem společnost rozdělit. Může vzniknout mnohem nevinněji:

hledáme koherentní vysvětlení světa → spojíme jednotlivé postoje do ideologie → ideologie začne charakterizovat určitou sociální skupinu → ze skupiny vznikne politická identita.

To, co původně sloužilo k popisu reality, ji začne také organizovat.

Od politického typu ODA a TOP 09 k Fialově ODS?
Česká politika podobné strany zná. KSČM měla vlastní historickou kontinuitu, sociální prostředí a výklad dějin. KDU-ČSL byla zakořeněna v katolické subkultuře. Takové strany mohou mít mimořádně loajální jádro, jejich velikost je však závislá na tom, zda se prostředí nesoucí jejich identitu dále reprodukuje. Komunisté narazili na generační úbytek, lidovci na sekularizaci.

Jiný typ představovala ODA a později v některých důležitých ohledech TOP 09. Nešlo o přímou organizační posloupnost, ale v obou případech o užší městské, vzdělané, prozápadní a hodnotově vymezené politické prostředí. Taková strana může být velmi soudržná, její přirozený dosah je však omezenější.

Právě proto je zajímavý vývoj ODS. Klausovská ODS byla samozřejmě také ideově výrazná. Hlásila se k trhu, individuální svobodě, parlamentní demokracii, antikomunismu a západní orientaci. Přesto fungovala jako poměrně široká catch-all strana pravého středu. Podnikatel ji mohl volit kvůli daním, živnostník kvůli regulaci, konzervativec kvůli společenským otázkám, atlantista kvůli NATO a euroskeptik právě kvůli kritice další evropské integrace. Nebylo nutné přijmout celý názorový balík.

Klaus byl sám výrazným intelektuálem, ale jeho představa politické strany byla v tomto ohledu pragmatická. Strana neměla být společenstvím lidí se stejným světonázorem. Měla agregovat rozdílné zájmy a vytvářet většinovou politiku.

Současná ODS se zdá pohybovat jiným směrem. Stále výrazněji se chápe jako součást demokratického, prozápadního a hodnotového tábora. Petr Fiala opakovaně stavěl proti sobě demokratické prozápadní síly a populistické či proruské protivníky. A změnila se dokonce historická genealogie, k níž se vláda politicky hlásí. Fialova vláda se v roce 2022 oficiálně přihlásila k tradicím Charty 77 a později také k odkazu Václava Havla.

Samotné uznání významu Charty není nijak pozoruhodné. Důležité je právě přihlášení k její tradici. Klausovská ODS svou identitu nestavěla na disidentsko-havlovské linii a Václav Klaus se vůči havlovskému pojetí politiky opakovaně vymezoval. Její příběh byl založen spíše na standardní stranické demokracii, ekonomické transformaci, parlamentarismu a západním ukotvení. Fialova ODS přijala část symbolické genealogie, která byla historicky bližší ODA a později TOP 09.

Nemění se tedy jen některé názory. Mění se také odpověď na otázku „kdo jsme“.

ODS kdysi ODA volebně převálcovala mimo jiné tím, že nabízela mnohem širší politický prostor. Současná ODS jako by naopak přebírala část politické kultury prostředí, které kdysi reprezentovala ODA a později TOP 09.

Intelektuální optimum a volební optimum

Právě tady se možná střetávají dva odlišné optimalizační principy.

Intelektuální optimum hledá co nejkoherentnější soubor principů a z nich odvozených postojů.

Volební optimum catch-all strany naopak hledá co nejmenší společný jmenovatel, který ještě dovolí spojit co nejvíce různých lidí.

Co je tedy předností politické teorie, může být slabinou masové politické strany.

Politická strana totiž není teorie. Má-li být skutečně masová, musí připustit, že její voliči jsou v mnoha otázkách navzájem nekompatibilní. Čím podrobnější a vnitřně soudržnější je politický příběh, tím lépe může mobilizovat vlastní jádro, ale také tím přesněji stanoví, kdo do něj nezapadá.

Vznik SPOLU a pozdější pětikoalice lze možná chápat právě jako vznik takového soudržného politického tábora. Nad původně velmi rozdílnými stranami vznikla společná identita demokratická, prozápadní, proevropská a antipopulistická, po roce 2022 výrazně spojená také s podporou Ukrajiny. Podobnou strukturu lze pozorovat i mezi jejich voliči.

Identitární prvek přitom nevzniká tím, že někdo podporuje Ukrajinu. Pro takový postoj existují silné strategické i morální důvody. Objevuje se teprve tehdy, když se názor na konkrétní rozsah nebo formu podpory začne používat také jako test demokratičnosti, západní orientace nebo celkové politické příslušnosti.

Tehdy už hodnoty nejsou pouze měřítkem politiky. Stávají se také průkazem příslušnosti.

Babišova výhoda: nepožadovat koherenci

A právě zde vzniká prostor pro Andreje Babiše.

ANO mělo díky své ideologické pružnosti catch-all dispozici už při vzniku. Později však absorbovalo značnou část elektorátu ČSSD a KSČM a těžiště jeho elektorátu se výrazně posunulo ke starším a méně vzdělaným voličům, aniž by hnutí ztratilo schopnost oslovovat širší skupiny. Babišovy vlády zároveň učinily z růstu příjmů některých skupin placených z veřejných rozpočtů výraznou politickou prioritu. Nápadným příkladem byli učitelé, u nichž Babišova vláda směřovala k platu na úrovni 130 procent průměrné mzdy; zákonná garance tohoto principu však přišla až za následující vlády.

Základní politická struktura ANO přitom zůstala ideologicky pružná a právě ta mu může umožňovat další expanzi.

Člověk může být ekonomicky pravicový, chtít zůstat v EU a NATO, odmítat Rusko a současně nesouhlasit s některými formami pomoci Ukrajině, evropské regulace nebo s rozdělováním politiky na demokratický a populistický tábor. V Klausově době mohl takový člověk bez větších potíží volit ODS. Nemusel sdílet všechna její stanoviska.

Jestliže ale příslušnost k dnešnímu bývalému vládnímu táboru stále více znamená přijetí celého hodnotového příběhu, může se takový volič ocitnout mimo něj, aniž by se jeho základní názory dramaticky změnily.

ANO po něm naopak úplnou ideovou koherenci nevyžaduje. Může současně nabízet vyšší důchody a nižší daně, členství v EU a kritiku bruselské regulace, NATO a skepsi vůči některým zahraničněpolitickým krokům spojenců. Z hlediska politické teorie může taková nabídka působit nekonzistentně nebo oportunisticky. Z hlediska reprezentace heterogenní společnosti je však její funkce zřejmá:

různí voliči mohou ANO volit z různých důvodů a nemusí se shodnout mezi sebou.

To je základ catch-all politiky.

Babišova ideová slabost tak může být zároveň jeho volební výhodou. Jeho soupeři vytvářejí stále propracovanější příběh o tom, proč jednotlivé jejich postoje patří dohromady. Babiš může jednotlivým skupinám ponechat možnost, aby si z jeho nabídky vybraly každá něco jiného.

Čím přesnější „my“, tím více zbývá ostatních

Velká strana nevzniká pouze tím, že aktivně získává nové voliče. Může růst také proto, že její konkurenti zpřísňují podmínky příslušnosti ke svému vlastnímu politickému světu.

Právě posilování identitárního charakteru bývalé koalice tak může paradoxně pomáhat ANO překračovat sociálně vychýlený elektorát, který získalo převzetím části tradiční levice. Nemusí se vzdávat seniorů ani sociálně orientovaných voličů. Stačí k nim přidávat další skupiny, které by dříve nacházely politický domov v široké ODS.

Vzniká jednoduchá zpětná vazba:

čím koherentnější a přesněji vymezené je politické „my“ antibabišovského tábora, tím rozmanitější může být skupina lidí, kteří zůstávají mimo něj.

V tomto omezeném strukturálním smyslu se může Babiš stávat dědicem funkce, kterou kdysi plnila ODS. Nikoli programově, ale způsobem skládání elektorátu.

Kontinuita české politiky by se potom rozdělovala dvěma směry: politická kultura ODA a později TOP 09 se přibližuje Fialově ODS a širšímu bývalému vládnímu táboru, zatímco někdejší catch-all funkci Klausovy ODS částečně přebírá ANO.

A co když už Západ identitu nepotřebuje?

Bývalý vládní tábor může navíc narazit na zvláštní problém. KSČM ztrácela voliče proto, že mizela generace nesoucí komunistickou identitu. Lidovci čelí sekularizaci. ODA a TOP 09 narážely na omezenou velikost vlastního politického milieu.

Západní identita bývalé koalice však může slábnout z opačného důvodu: protože její historický projekt uspěl.

Členství v NATO je více než čtvrt století samozřejmostí, Evropská unie je pro mladší generace běžnou součástí života a západní kulturní a ekonomické prostředí není cílem, ke kterému je třeba republiku dovést. Je to svět, do něhož se nové generace narodily.

Člověk proto může chtít zůstat v EU, podporovat NATO a odmítat Rusko, aniž by cítil potřebu volit někoho proto, že se označuje za prozápadního. Na výrok „musíme zůstat součástí Západu“ může jednoduše odpovědět:

„Samozřejmě. Ale co z toho konkrétně plyne?“

Taková otázka převádí politiku z příslušnosti zpět ke konkrétním problémům: daním, energetice, bydlení, důchodům, zdravotnictví nebo fungování státu. Právě zde má catch-all strana přirozenou výhodu.

Ruská válka proti Ukrajině může tento proces zpomalovat, protože znovu vytvořila jasnou geopolitickou hranici. U části společnosti západní identitu bezpochyby posílila. Není však jisté, že ji obnovila pro celou veřejnost. Člověk může jednoznačně odmítat Rusko a přesto nechtít každou konkrétní politickou otázku chápat jako test své příslušnosti k Západu.

Možná tedy nejde především o konflikt prozápadních a protizápadních Čechů. Může se postupně otevírat jiná dělicí čára: mezi lidmi, pro které je Západ stále politickou identitou, a těmi, pro které se stal samozřejmým prostředím, uvnitř něhož chtějí jednotlivé problémy posuzovat samostatně.

A právě zde může být nejhlubší slabina příliš koherentní politiky. Ideově orientované prostředí má přirozenou tendenci skládat složitý svět do několika obecných principů. Pokud však samotná společnost tuto jednoduchou strukturu nemá, může se ideová komprese změnit z nástroje porozumění v nástroj jejího přetváření. Původně křížící se konflikty se zarovnají, vznikne politické „my“ a proti němu stále kompaktnější „oni“.

Identitární politika pak nemusí být původním cílem. Může být vedlejším produktem příliš úspěšné snahy udělat politiku ideově koherentní.

A právě v tom může spočívat paradox současné české politiky. ODS kdysi vítězila svou schopností pojmout voliče, kteří se mezi sebou v mnoha věcech neshodovali. Dnes její politické prostředí vytváří stále přesnější příběh o tom, proč jednotlivé postoje patří k sobě.

Andrej Babiš nic podobného vysvětlovat nemusí.

Jeho nabídka může být ideově méně elegantní, ale sociologicky velmi účinná:

nemusíte mít stejné názory, abyste mohli volit stejnou stranu.