Možná to souvisí s vystřídáním jedné vládní garnitury druhou a zvýrazněním rozdílů v jejich přístupech, každpodádně končící rok nám na nespočtu příkladů až příliš naléhavě vyjevil selhávání státu, a to i v těch nejcitlivějších oblastech.

Nekvalitní legislativní produkce parlamentu je tepána snad od listopadu 89. Letos se na poslední chvíli kutil služební zákon, jen abychom mohli dál čerpat prostředky z fondů Evropské unie.

Nijak zvlášť se nepovedl, dokonce ani zájemci o vedení státní služby, kteří by splňovali předepsaná kritéria, se nenašli.

Podobný příběh se odehrává okolo zákona o vyhodnocování vlivů na životní prostředí. Sobotkův kabinet předložil jeho nedokonalou podobu opět jen proto, abychom dosáhli na evropské dotace.

Nijak to však pravicové opozici nebrání vládní snahu tepat, ačkoli sama během svého pobytu ve Strakově akademii měla na pilování paragrafů léta – a nevyužila je.

Zato se parlamentem v minulém volebním období proválcovala norma upravující tzv. církevní restituce. Teď jen sledujeme vyjádření jejích autorů, jak a co z toho, co se nyní děje, nezamýšleli.

Například snahy některých církevních organizací dostat finanční náhradu i nemovitost, za niž by přitom měla být vyplacena. Stačí se nakouknout do pražské Březíněvsi.

Kvaltovalo se i s platy ústavních činitelů a slibovaný návrh sankcí pro poslanecké a senátorské absentéry dodnes na stole neleží.

Politici také tápou nad našimi nešvary. Ministerstvo financí chystá vyšší zdanění a přísnější regulaci hazardu.

Asi by nevadily protesty podnikatelů v této podivné branži, co však schází určitě, je širší společenská debata na téma, jak se chceme k hazardu dlouhodobě stavět.

Slabou náhražkou jsou přísliby Andreje Babiše, co všechno budeme moci lépe zaplatit. Například sport. Přitom při projednávání státního rozpočtu ani ke sportu ani ke kultuře pan ministr velkorysý nebyl.

Už se těším, až stejně zbrkle někdo navrhne zdanění prostituce a výtěžek z ní třeba na účty manželských poraden.

Žádnou legrací ale není selhání státu, když jde o naše zdraví a bezpečnost. Rok 2014 byl ve znamení soudního rozplétání lihové aféry. Opravdu museli lidé platit svými životy za nedostatečný dohled nad obchodníky s lihem?

Čerstvě absolvujeme kauzu Vrbětice. Po všech výbuších, které jimi otřásly, raději nechci ani domýšlet podobu tamního novoročního ohňostroje.

Ve Vrběticích selhlal stát přinejmenším na tři způsoby. Za prvé svěřil do soukromých rukou, co neměl. Muniční sklady skutečně nejsou vhodným předmětem privatizace. Příště se můžeme zříci celé armády.

Následně selhala kontrola orgánů státu nad bezpečností provozu v objektech.

A nakonec zaspala i komunální politická reprezentace, která se pramálo zajímala o rizika umístěná na kraji obce. Ta dokonce tolerovala i automobilové závody v blízkosti skladů.

Nebylo by nic snazšího závěrem vykřiknout, že stát je špatný vlastník a hospodář a že by měl být ještě víc umenšen. Až bude vše soukromé, vlastníci si dají bacha, aby na šlendriánu neprodělali.

Jenže on nám zde neselhává stát, ale lidé, které jej necháváme spravovat. Jsou nedůslední, lehkomyslní, sobečtí. Přitom už kousek na hranicemi lze sledovat, jak se může státu dařit, je-li řízen kvalitně.

V tom našem se správci střídají jako svatí na orloji. Vždy teprve zpětně dohledáváme, co natropili ti minulí. Snad se Sobotkův tým vedle hašení letitých požárů už stihl poučit, aby nám zde po několika letech neláteřili jeho dědici.