Když se po parlamentních volbách 2006 Topolánkův emisar Dalík rozhlížel po existencích ochotných shodit oranžový mundůr a přeběhnout k jeho modré divizi, šéf ODS a s ním i jeho lidovecký a zelený koaliční parťák si s tím těžkou hlavu nedělali. Úspěšný nábor přeběhlíků tehdy Topolánek, Čunek a Bursík oceňovali jako bezvadný pragmatický tah či ho aspoň omlouvali jako v dané situaci realistické řešení, které přinese stabilitu. Ve skutečnosti tím v mocenském systému vydatně přikrmili červotoče, který hlodá dosud a jen tak nepřestane. Jednou ze zásad některých elit v české politice hrajících s falešnými kartami totiž dlouhodobě bylo a je: když to nejde zpříma, nevadí, pomůžeme si švindlem, zaútočíme zboku, však už ty lidi nějak přečuráme… Pár příkladů? I když jde o záležitosti vzdálené, toto „boční řešení“ mají společné:

Většina v Čechách i na Slovensku si přála začátkem 90. let nějakou formu společného státu. Jistě, unitární forma se tloukla s volnou, konfederativní představou, ale pro úplné roztržení státu nebyla ani většina v Česku, ani na Slovensku. Tak se pravicová česká a nacionalistická slovenská elita dohodly bez referenda.

Podobně i před vstupem Česka do NATO roku 1999 výzkumy ukazovaly, že v referendu by výsledek zněl „ne“, tak se prostě nekonalo, elity vysvětlily, že není potřeba…

Stejně tak nedávná záležitost s radarem, protlačovaným proti vůli většiny a za pomoci veřejně známých tváří a PR odborníků na tvarování veřejného mínění.

Zpět k dnešku: Přeběhlíci, stejně jako Bursíkovi uměle a příliš prudce vyrostlí zelení logicky nemohli být dlouhodobě spolehlivým nástrojem, při větších otřesech se šéfovi ODS stavba pod rukama rozpadla. Topolánek prostě nechal vyrůst Melčáka a spol., okruh s mnoha postranními vazbami, který si sledoval svoje zájmy mimo rámec parlamentních stran a který se nakonec vymkl i ODS. Úterní Paroubkův překvapivý „boční tah“, kterým se snažil předejít dalšímu „bočnímu tahu“ někoho z přeběhlíků za pomoci Ústavního soudu, byl možná menším zlem. Počítejme však s tím, že v době provizoria, prodloužené až do května, spatříme neslanou nemastnou vládu, kterou budou partaje držet na opratích, a přitom se budou s ohledem na své voliče distancovat od jejích úsporných drastických kroků. V nastupujícím zmatku lze málo co předpovědět s jistotou, jednu věc ale určitě: Ústa, která pod tlakem hospodářské krize vyryjí v zemi nejhlubší rýhu, opět nebudou patřit elitě.

Rovnost, 16. 9. 2009