Když věšel Mirek Topolánek v reakci na definitivní odpískání podzimních voleb svůj poslanecký mandát na hřebík, sotva se rozpomenul, co stálo na začátku této obludných rozměrů nabývající taškařice.

Když se po parlamentních volbách 2006 Topolánkův emisar Dalík rozhlížel po existencích ochotných shodit oranžový mundůr a přeběhnout k jeho modré divizi, šéf ODS a s ním i jeho lidovecký a zelený koaliční parťák si s tím těžkou hlavu nedělali. Úspěšný nábor přeběhlíků tehdy Topolánek, Čunek a Bursík oceňovali jako bezvadný pragmatický tah či ho aspoň omlouvali jako v dané situaci realistické řešení, které přinese stabilitu. Ve skutečnosti tím v mocenském systému vydatně přikrmili červotoče, který hlodá dosud a jen tak nepřestane. Jednou ze zásad některých elit v české politice hrajících s falešnými kartami totiž dlouhodobě bylo a je: když to nejde zpříma, nevadí, pomůžeme si švindlem, zaútočíme zboku, však už ty lidi nějak přečuráme… Pár příkladů? I když jde o záležitosti vzdálené, toto „boční řešení“ mají společné:

Většina v Čechách i na Slovensku si přála začátkem 90. let nějakou formu společného státu. Jistě, unitární forma se tloukla s volnou, konfederativní představou, ale pro úplné roztržení státu nebyla ani většina v Česku, ani na Slovensku. Tak se pravicová česká a nacionalistická slovenská elita dohodly bez referenda.

Podobně i před vstupem Česka do NATO roku 1999 výzkumy ukazovaly, že v referendu by výsledek zněl „ne“, tak se prostě nekonalo, elity vysvětlily, že není potřeba…

Stejně tak nedávná záležitost s radarem, protlačovaným proti vůli většiny a za pomoci veřejně známých tváří a PR odborníků na tvarování veřejného mínění.

Zpět k dnešku: Přeběhlíci, stejně jako Bursíkovi uměle a příliš prudce vyrostlí zelení logicky nemohli být dlouhodobě spolehlivým nástrojem, při větších otřesech se šéfovi ODS stavba pod rukama rozpadla. Topolánek prostě nechal vyrůst Melčáka a spol., okruh s mnoha postranními vazbami, který si sledoval svoje zájmy mimo rámec parlamentních stran a který se nakonec vymkl i ODS. Úterní Paroubkův překvapivý „boční tah“, kterým se snažil předejít dalšímu „bočnímu tahu“ někoho z přeběhlíků za pomoci Ústavního soudu, byl možná menším zlem. Počítejme však s tím, že v době provizoria, prodloužené až do května, spatříme neslanou nemastnou vládu, kterou budou partaje držet na opratích, a přitom se budou s ohledem na své voliče distancovat od jejích úsporných drastických kroků. V nastupujícím zmatku lze málo co předpovědět s jistotou, jednu věc ale určitě: Ústa, která pod tlakem hospodářské krize vyryjí v zemi nejhlubší rýhu, opět nebudou patřit elitě.

Rovnost, 16. 9. 2009