MF Dnes dne 17.8. přinesla text Richarda W. Fettera, který uvádí každého informovaného člověka v úžas hloubkou nepochopení toho, co je ústavním postupem při jmenování vlády. Nejde o jeden z možných názorů, ale prostě o chybu, o neznalost. Proto než s ním polemizovat je lépe ústavní situaci spíše vysvětlit.

Dosavadní vláda přestala být vládou v okamžiku, kdy prezident republiky přijal její demisi. Od té doby republika vládu nemá, dosavadní ministři již nejsou ministry, Jiří Paroubek není předsedou vlády. Současně prezident podle čl. 62 písm. d) Ústavy bývalou vládu pověřil „vykonáváním funkce vlády prozatímně až do jmenování nové vlády“. Učinit tak nemusel, podle Ústavy jde o rozhodnutí prezidenta: Dosavadní vládu pověří na základě politické úvahy, zejména tehdy, lze-li předpokládat, že jmenování nové vlády nenastane bezprostředně a nastane ne nevýznamné období, po které je třeba mít funkce vlády prozatímně zajištěny.

Funkce vlády tedy nyní vykonává sbor lidí, kteří byli členy poslední vlády. Tomuto sboru předsedá J. Paroubek, protože pověření dostává celá bývalá vláda, tudíž se pověření vztahuje i na jejího bývalého předsedu. Tento sbor vykonává veškeré funkce vlády, stejně jako bývalým ministrům přísluší nejen účastnit se jednání a hlasovat ve sboru, ale také řídit ministerstva atd.

Téhož dne prezident republiky jmenoval předsedou vlády Mirka Topolánka. Ten ovšem nepředsedá vládě, protože žádná vláda není. A předsedat nemůže sboru, který prozatímně vykonává funkce vlády, protože podle ústavy předseda vlády předsedá vládě a nikoliv bývalé vládě ve stavu pověření.

Předseda vlády M. Topolánek má nyní jedinou pravomoc podle Ústavy ČR, a to předložit prezidentu republiky návrh na jmenování ostatních členů vlády. Ústava chce, aby vláda vznikla ve dvou postupných krocích: napřed jmenování předsedy a pak na jeho návrh ostatní členové. Nikdo jiný než předseda vlády totiž nemůže ostatní členy navrhnout a prezident je nemůže bez návrhu předsedy vlády jmenovat. Proto nemohl být Topolánek pouze neformálně „pověřen sestavením vlády“, jak prezidentovi radí Fetter a další laici, protože by prezident republiky od něj nemohl návrh na členy vlády přijmout. Prezident takový návrh podle současné ústavy může přijmout výslovně pouze od předsedy vlády, a proto jej musel nejdříve jmenovat. To byl při tvorbě ústavy záměr směrem k posílení ústavní pozice předsedy vlády.

Nesmyslné jsou úvahy o tom, že prezident nyní předsedu vlády jmenovat neměl, že měl M. Topolánka jen nějak pověřit, aby navrhl celou vládu, a udělat z něj jen „designovaného premiéra“. K tomu by totiž bylo zapotřebí přepsat ústavu a vrátit tam, kde byla před rokem 1993. Dříve prezident jmenoval vládu jako celek, premiér v tom žádnou roli neměl, protože premiérem nebyl, ale byl jmenován až současně s celou vládou. Tehdy mělo smysl mluvit o „designovaném“, zamýšleném premiérovi. A z oněch dob evidentně žijí fámy o dvou premiérech a o nemožnosti jmenovat premiéra nového, pokud je ten bývalý pověřen vedením premiérské agendy.

Současný stav potrvá až do doby, než prezident jmenuje novou vládu podle návrhu M. Topolánka. Jmenováním vlády automaticky skončí pověření bývalé vlády a funkce se ujme vláda nová. Podala-li by tato vláda demisi, může být zase stejným způsobem pověřena k výkonu funkcí do jmenování vlády další. Ústava dává všechny tyto možnosti proto, aby funkce vlády mohly být v každém okamžiku nějakým, byť náhradním způsobem zajištěny.

Nemohu se příliš hněvat na autora, který tyto věci nezná a vyvolává nějaké debaty nad zdánlivými problémy. Myslím si ale, že by jasně věcně nesprávné texty neměly dominovat názorové stránce seriózního deníku. Vždy přece existuje možnost si rychle prověřit, jestli autor má alespoň přibližně pravdu.

autor je vedoucím Kanceláře prezidenta republiky