Reforma je špatná, protože tahá lidem z kapes peníze, říká místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka. Jak tahá peníze? No přece zvyšuje daně, vyhlašuje vrchní socialistický financ, aby o deset minut později prohlásil, že pravicová reforma zvýší deficit veřejných financí, protože, kde to kdo viděl, chce snižovat deficit a zároveň daně. Jste z toho zmateni? Plete si snad exministr pojmy s průjmy? Ne, není to tak špatné. Naopak. Sobotka je bystrý a pochopil, že současná vláda dělá téměř to samé, co dělal on, a to nelze přiznat.

I Špidlova vláda zvedala v roce 2004 daň z přidané hodnoty. Podražily energie, telefon, internet, obědy v restauracích a zvedly se podstatně i spotřební daně na alkohol a cigarety. Vyneslo to tenkrát státní kase více, než očekává nyní vláda z navrhovaného zvýšení dolní sazby DPH z pěti na devět procent. Dalo se to tenkrát svést na Evropskou unii, do níž jsme vstupovali, ale jako polštář pro takzvanou Sobotkovu reformu to fungovalo skvěle. Umožnilo to snížit daň z příjmu právnických osob z 32 na 24 procent. K tomu socialisty popravdě řečeno donutili lidovci a unionisté, ale Sobotka za to slíznul hodně sladkou smetanu.

Přes razantní snížení sazeb výnos této daně podstatně vzrostl.

A tak Sobotka mohl dál bojovat s rozpočtovým deficitem prostřednictvím dramatického zvýšení platů státních zaměstnanců, navýšením nemocenské a přídavkem na sociálních dávkách. A když ani to kasu nezruinovalo, došlo nakonec i na snížení daní zaměstnanců. Samozřejmě s výjimkou té zlodějské a příživnické pakáže s příjmy nad třicet tisíc hrubého měsíčně. Ještě těm něco dávat! Paroubka volit nebudou, tak co!

Tohle strategické rozhodnutí dokonalo poměrně ekonomicky liberální přesun zdanění z příjmových daní na daně nepřímé, tedy zejména DPH.

Leč ve značně třídním pojetí. Vyšší DPH zasáhla především lidi více pracovně vytížené, a tudíž také s vyššími příjmy a více využívající služby. Úpravy daně z příjmu křivdu na lidech krmících státní finance téměř z poloviny a využívajících veřejné statky tak asi z deseti procent už jen dokonaly. Všechna daňová opatření ČSSD tak vlastně zvýšila strmost přerozdělování od nejvyšších příjmových skupin k těm nejnižším. Pokusy vládního disidenta Martina Jahna tohle zabrzdit a alespoň zavést stropy na platby zdravotního a sociálního pojištění, které jsou uplatňovány všude v EU, narazily na Paroubkovy předvolební námluvy s komunisty a nedostaly se ani do sněmovního hlasování. Skutečné efektivní odvodové zatížení zaměstnanců s hrubým platem nad 27 tisíc korun (tedy necelý tisíc eur) je tak nadále plně srovnatelné se zdaněním nejbohatších Němců, kteří uplatňují strop na pojistné ve výši pouhého dvojnásobku průměrné mzdy. Naši socialisté a komunisté se sice stále holedbají velmi nízkou sazbou daně pro „nejvyšší“ příjmy, začínající opravdu na necelé tisícovce eur, ve výši 32 procent, ale to podstatné, tedy kolik a z jakého příjmu se platí, dost rádi v diskusích o progresivitě zdanění zamlčují.

Ale vraťme se k Sobotkovým protimluvům. Skutečností je, že ve vládní verzi pro příští rok počítá reformní balík nejen se zachováním, ale i s mírným navýšením příjmů oproti současnému stavu daňových sazeb. Takže zde má v případě vyšších daní místopředseda ČSSD pravdu. Pokles daní začíná až o rok později a může státní kasu něco stát. Takže ani v této výhradě se nemýlí a protimluv lze při znalosti souvislostí pochopit.

Co pochopit nelze, je překvapení levice, že po její osmileté dominanci se pěstování strmého přerozdělování opouští. Pravice se totiž stará o své voliče, tak jako se ČSSD starala o své. A jak se hodlá starat o veřejné finance, uvidíme při projednávání státního rozpočtu. Když dva dělají totéž, nemusí to mít tytéž výsledky, tedy neplnění Sněmovnou schválených střednědobých výdajových rámců a porušování závazků EU, jak jsme byli svědky u Paroubkova kabinetu.

MfD, 13.8.2007