Dánsko je krásná skandinávská země. Když jí projíždíte, může se vám zdát, že jste doma, třeba v podhůří Orlických hor. Jediný rozdíl je v tom, že mírné svahy končí v moři. Zdánlivá podobnost s naší zemí je momentálně ještě v něčem. Mají tu dlouhodobou tradici menšinových vlád. Zdá se to na první pohled docela jednoduché: vítěz voleb vládne, ostatní to respektují. Proč to v Dánsku funguje a u nás ne? Odpověď je vlastně docela banální: nemají tu Paroubka.

Od Jiřího Paroubka už téměř půl roku slyšíme, že přece nemůže připustit vládu ODS, ať už čistě menšinovou jednobarevnou nebo „nevětšinovou“ trojkoaliční, protože se cítí zavázán svým voličům, že – kupříkladu – nebude zavedena rovná daň. Jenže právě tohle je Paroubkův největší podvod. Rovná daň ani nic podobného se přece nezavádí rozhodnutím vlády, nýbrž hlasováním v parlamentu. Tolerance pro menšinovou vládu vítěze voleb neznamená automatický souhlas s jeho volebním programem, tedy kupříkladu s onou rovnou daní, nýbrž jen a pouze souhlas s formálním ustavením vládního kabinetu.

Navíc – existence menšinové vlády otevírá opozici v parlamentu obrovský operační prostor. Vláda musí pro jeden každý zákon vyjednávat podporu ad hoc. Pokud se jí to nedaří, může právě šéf opozice před dalšími volbami křičet: Podívejte se, vláda ze svých slibů neprosadila vůbec nic, byla to špatná vláda, my budeme lepší, volte tentokrát nás!

Lze namítnout, že existuje i jiný model. Vítězi voleb se nepodaří sestavit většinový kabinet, druhému na pásce naopak ano. Stalo se to opakovaně kupříkladu na Slovensku. Volby podvakrát vyhrál Mečiar, vládní koalici však sestavil Dzurinda. Ale jeho kabinet se opíral o většinu založenou na dohodě relevantních politických stran. To není Paroubkův případ, ani on nedisponuje koaliční většinou. Předseda ČSSD se může opřít pouze o (problematické) komunisty a (kdoví jestli) o nějakého nakoupeného přeběhlíka.

Řeči o rovné dani jsou proto jenom trapnou zástěrkou. Mají zakrýt zničující fakt, že Paroubek se nechová jako demokratický politik. Ač nevyhrál volby a ani nedisponuje většinou založenou na dohodě (demokratických) politických stran, nadále chce sedět v křesle předsedy vlády. Za každou cenu. I za cenu, že si celou zemi a všechny občany bere jako rukojmí. Sílu stavět nemá, sílu blokovat – bohužel – ano.

Zkusme si proto na závěr odpovědět na hypotetickou otázku, co by bylo, kdyby byl Jiří Paroubek Dán? Potomci Vikingů by se nestačili divit. Paroubek by krásnému severskému království rozvrátil když ne přímo ústavní pořádek, pak určitě dlouhodobě pěstovanou politickou kulturu. Na Jutském poloostrově a okolních ostrovech mají štěstí. My v české kotlině ne.

8. 11. 2006, www.petrstepanek.cz