Jestli něco Andreji Babišovi (ANO) jde bravurně, jsou to gesta, zejména ta ve volebních kampaních. Prosadit se proti němu se zdá být zatím nemožné. Přesto se o to opozice musí snažit, vyklidit pole bez boje by bylo nedůstojné. Kromě toho blížící se klání o krajská zastupitelstva a třetinu Senátu může brát jako zatěžkávací zkoušku před bitvou o sněmovnu, která vypukne v příštím roce.

Zatímco původně tvořili elektorát hnutí ANO lidé nespokojení se zatuchlými poměry, tedy zpravidla příslušníci středních vrstev, časem se jeho pilířem stali senioři, na nichž většina polistopadových kabinetů škudlila.

Kdekdo si v listopadu 1989 představoval, že bude trávit penzi po vzoru Němců či Rakušanů – cestování, kultura, zkrátka parádní vyvrcholení celoživotní dřiny. Jenže smůla. Častěji narazíme na seniory sledující slevové akce v supermarketech a nad regály stále dražšího ovoce, zeleniny či mouky přepočítávající každou korunu.

Ještě za vlády Bohuslava Sobotky (ČSSD) prosadili sociálnědemokratičtí poslanci každoroční důstojnou valorizaci důchodů. Jenže nikdo vám nedá tolik, co dokáže Babiš slíbit. A tak současný premiér rozjel závody, kdo dá penzistům víc. Ochotně se jich účastnily i středopravicové strany, snad s výjimkou Pirátů. Když se nad důchody sejde parlament, vždy se opozice snaží vládu něčím trumfnout. I ona ví, že senioři jsou nejdisciplinovanějšími voliči.

Leč čeho je moc, toho je příliš. Šéfovi ODS Petru Fialovi už došla trpělivost a k vládnímu přemítání, zda příští rok přidat důchodcům nad rámec valorizace čtyři, pět nebo šest tisíc, ať už najednou, nebo po částech, na Twitter se smějícím se smajlíkem napsal: „Na nejbližší schůzi sněmovny navrhneme jednorázový příspěvek 1 milion korun pro každého občana. Vzhledem k tomu, že populisté a socialisté zjevně vynalezli nekonečný rozpočet, neměl by to být problém a jistě nás podpoří.“

Část čtenářů se do Fialy pustila kvůli penězům prošustrovaným za vlád ODS, další jeho sdělení vzali jako záminku k debatě o všeobecném základním příjmu. Ve skutečnosti ale Fialův výkřik budí smutek. Na jedné straně upozorňuje na to, že Babišův tým nezná u rozpočtových výdajů hranice. Kdyby paralelně uváděl, kde další příjmy do státní kasy sežene, působil by věrohodněji. Na straně druhé ale z Fialy čiší bezmoc.

Ovšem každý je svého štěstí strůjcem. Že je vláda populistická a rozpočtově neodpovědná, nebo že se skutečné penzijní reformě ani zdaleka neblíží, opakují především předáci ODS a TOP 09 už léta. Ale kolik z nich nastínilo voličům, a to i těm s poloprázdnými peněženkami, vizi, která dá zapomenout na Babišovy miliardové orgie?

Dá se hovořit o náplni a úrovni veřejných služeb, o reformě školství, o dostupném bydlení, o politice zaměstnanosti, o problémech s exekucemi. A přestože všechno něco stojí, tak v řadě oblastí může být atraktivnější věcný obsah politického poselství než jeho cena. To ale znamená mít plán a vytrvale o něm mluvit s voliči, jakkoliv to je v koronavirové době obtížnější než jindy.

Opozici také chybí ikony, jimž by voliči viseli na rtech. Kolik známe stínových ministrů? Proč třeba nemají pravicové partaje uvažující o úzké předvolební spolupráci společného mluvčího pro resort práce a sociálních věcí? Jistě, je obtížné se bavit o jménech, natož o programu, zvlášť když je zdejší politické spektrum tak pestré. Ale kdo chce porazit Babiše, musí být schopen zdánlivě nemožných kroků.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)