28.3.2024 | Svátek má Soňa


POLITIKA: Kdy je antikomunismus primitivní

17.7.2018

Sousloví „primitivní antikomunismus“ bylo v České republice až donedávna spolehlivým poznávacím znamením „primitivních“ komunistů, kteří tak odmítavě reagovali na jakoukoli kritiku jejich nelidské ideologie, jejíž uvádění do praxe vyšlo lidstvo dost draho, jako ostatně každá dystopie, ve které pro člověka v jeho dnešní podobě není místo. To sousloví bylo až donedávna komunistickým ekvivalentem zacpaných uší a zakrytých očí. Toto sousloví stálo na falešném rozlišování „primitivního“ a „neprimitivního“ antikomunismu, přičemž tím „primitivním“ byla chápána jakákoli kritika komunismu, nadávkami počínaje a kritickými studiemi konče, „neprimitivní“ antikomunismus pak byl v lepším případě prázdným pojmem, v horším případě obhajobou komunistické ideologie v její „ryzí“ marxistické podobě předtím, než ji údajně zprznili Lenin, Stalin, Mao, Castro a další kreatury.

V posledních letech však sousloví dostává zcela nový význam, paradoxně díky samotným antikomunistům, kteří původně bezobsažnému žvástu dodávají skutečný obsah. Protože kritika komunismu v Česku v podání některých lidí skutečně primitivní je. Příkladů je dost, ale k ilustraci problému postačí tři.

Prvním příkladem je opakovaně se vynořující téma podpisu tzv. Anticharty (ve skutečnosti Provolání) konkrétními umělci, kterým je za to třeba nasadit psí hlavu. Dokonalou ukázkou je rozhovor (a současně epic fail) Daniely Drtinové s Františkem Ringo Čechem, který DVTV použila i v rámci propagace svého čtvrtého výročí existence. Problémem toho rozhovoru je už samotná zaujatost Drtinové, která Ringa opravdu nemusí, a z toho plynoucí způsob drcení Ringo Čecha za to, že údajně podepsal Antichartu. Drtinová nemá žádný důkaz, že Ringo skutečně podepsal Antichartu: nemá ani fotku podepisujícího Ringa, ani autentický seznam podpisů, někdy vydávaný za pouhou „prezenční listinu“. 

To, že Ringo podepsal, dovozuje DVTV z fotky, kde má Ringo pero v ruce, a z fotky podepisujícího Jiřího Schellingera, o kterém Ringo tvrdil, že nepodepsal a že oba z Reduty „vzali dráhu“. Paradoxně Ringo v rozhovoru nepopírá, že „jeho“ podpis na Antichartě je, pouze konstatuje, že byl dopodepsán nějakou sekretářkou a že tento podpis nijak nerozporoval, ani se nedožadoval jeho odstranění, aby neměl průser (což je verze, která může a nemusí být pravdivá, ale Drtinová ji nevyvrací). Proč je tento rozhovor projevem „primitivního antikomunismu“? Protože nedává divákům žádný kontext a protože z konkrétní oběti režimu dělá opovrženíhodného kolaboranta komunismu (to celé pak jen proto, že Ringo v době natočení rozhovoru kandidoval za SPD a podporoval Miloše Zemana).

Drtinová nevláčí v médiích autory Anticharty, estébáky, kteří sestavili seznamy umělců, kteří musí podepsat, nepranýřuje fízly, kteří ty seznamy kontrolovali, ani naháněče umělců zdrhnuvší z Národního divadla do Reduty, ani ty, kteří následně perzekuovali ty umělce, kteří podepsat odmítli, ačkoli řada z těch estébáků je dosud naživu. Nepranýřuje ani tehdejšího komunistického ministra vnitra Jaromíra Obzinu, protože by jej musela vykopat z hrobu. Kromě jmen pár estébáků činných v rámci Asanace nezná veřejnost prakticky žádná jména tvůrců toho, co se z dnešního pohledu jeví jako komunistická provokace, kdy smyslem Charty 77 bylo identifikovat do té doby neznámé odpůrce režimu, poté je izolovat od zbytku společnosti v rámci Anticharty a následně je vystavit perzekuci v rámci akce Asanace.

Drtinová v rozhovoru nezmíní ani to, jaké mělo nepodepsání Anticharty praktické důsledky (třeba režisérka Kristina Vlachová odmítla podepsat a nesměla pak až do roku 1989 vůbec točit), takže řada lidí – včetně Ringa – podepisovala pod existenčním nátlakem, který se netýkal jen jich samotných, ale i jejich rodin a spolupracovníků. Pokud je Ringo komunistický kolaborant, pak kolaborant nedobrovolný, z donucení, nikoli z přesvědčení.

Druhým příkladem primitivního antikomunismu je periodicky se vynořující kritika Jaromíra Nohavici za jeho údajnou spolupráci s StB, naposledy na tomto twitteru Petra Kukala se sarkastickou poznámkou o tom, jak se od 80. let Nohavica naučil zpívat. Nohavica je v tomto a dalších tweetech vykreslován jako ložený bídák a „udavač z Těšína“, jehož dalším „zločinem“ bylo převzetí medaile Za zásluhy v oblasti umění (co na tom, že ta medaile je státní a ne Zemanova). V následné smršti reakcí vyniká toliko Jindřich Šídlo, který konstatuje, že je vděčný, že byl díky svému věku podobného dilematu, kterému čelil Nohavica, ušetřen a že neví, jak by se zachoval. Podotýkám, že Nohavica spolupráci přiznal a že se k ní vyjádřil i v písni „Já si to pamatuju“.

Petr Kukal negratuluje bývalým estébákům, kteří Nohavicu přiměli ke spolupráci, protože jejich jména nezná. Neřeší, jakým způsobem byl Nohavica donucen ke spolupráci. Nezajímá ho ani, jaký měla tato spolupráce Nohavici s StB reálné dopady, co nového se od něj StB v srpnu 1989 dozvěděla třeba na Karla Kryla nebo na komunistu Pavla Kohouta (mimochodem též signatáře Charty 77) a zda to nějak poškodilo ty, na které Nohavica „donesl“ (překvapení: nepoškodilo). Toto všechno jsou přitom otázky, které by si měli Petr Kukal a další primitivní antikomunisté položit a odpovědět předtím, než se pustí do kádrování kohokoli, včetně Nohavici, aby se jim nestalo, že z oběti komunistického režimu udělají pachatele. Je totiž velký rozdíl mezi spolupracovníkem StB, který si za to nechává platit, nebo který spolupracuje proto, aby si zajistil další kariéru, a spolupracovníkem, který byl ke spolupráci donucen a který by s StB dobrovolně nikdy nespolupracoval.

Třetím příkladem primitivního antikomunismu je již déle než rok a půl trvající kampaň varující před „nástupem komunistů k moci“, vedená takovými antikomunistickými esy, jako je Miroslav Kalousek, kterého stál pokus o sestavení vlády s ČSSD opírající se o KSČM (jeho slovy „šílenou, ale jedinou variantu“) předsednický post, nebo předsedou ODS Petrem Fialou, který srovnává stávající vývoj se situaci v roce 1946 a který vede stranu, která před návratem komunismu straší své voliče v každých volbách od doby svého vzniku v roce 1991. Teze o tom, jak se komunisté dostávají k moci, totiž zaznívají od těch samých politických stran, které tento nástup nejen umožnily (protože mohly podpořit Babišovu vládu za vlastních podmínek), ale dokonce slíbily voličům v naději, že tím ANO odčerpají hlasy. Výsledek? ANO v průzkumech mírně posílilo, TOP 09 a STAN už by se znovu do sněmovny nedostaly.

Nyní, když se ODS a dalším „jediným správným demokratům“ z KDU-ČSL, TOP 09, STAN a Pirátské strany povedlo zajistit vládu ANO s ČSSD, kterou v hlasování o důvěře podpořili komunisté z KSČM, mají ti samí politici a jejich voliči plnou hubu a plný Facebook výroků o konci polistopadového režimu, o nástupu komunistů k moci, o podílu komunistů na vládě (vládnou nám komunisti!), o krvavých obchodech a „skrytých dodatcích“ v dohodě mezi Babišem a Filipem, o apokalypse, která nyní nastane (vystoupit z Unie i NATO!). Znovu se připomínají zločiny komunismu, na které se s chutí zapomnělo už při „sametové revoluci“, která proto byla poklidným předáním moci (ostatně, polovinu disidentů tvořili komunisté z 50. let, kteří v roce 1968 prohráli boj o koryta), dokonce bez zákazu komunistické strany (který třeba Petra Pitharta, člena KSČ, skutečně „ani nenapadl“).

To vše za situace, kdy KSČM (kterou volilo pouhých 7 % voličů) není ve vládě, nemá ani jednoho ministra či náměstka a kdy výměnou za podporu vlády Andreje Babiše dostanou komunisté pár seslí v dozorčích radách státem vlastněných podniků, na kterých už seděl kde kdo (jisté je přitom nemají, jak dokládá postup ministra dopravy Ťoka při obměně složení orgánů Českých drah). Pokud by KSČM zkoušela skutečně dosáhnout nějaké zásadní změny, má na to celých 15 poslanců a poslankyň, dopadne tak podobně, jako když se pokoušela zatrhnout schválení zahraničních misí AČR. Pokud se tedy výše uvedení „jediní správní demokraté“ nerozhodnou vytrestat voliče prosazením komunistických návrhů, že.

Všechny tři uvedené příklady mají společnou naprosto účelovou interpretaci moderních dějin, ve kterých se zamlčí „nehodící se“ fakta, a ze kterých lze dovodit několik primitivními antikomunisty nezamýšlených, ale o to brutálnějších závěrů:

1. Každý, kdo jakýmkoli způsobem kolaboroval s KSČ, si nezaslouží než opovržení, a to bez ohledu na to, jak kolaboroval a z jakých pohnutek kolaboroval. Pokud to ovšem nebyl současně disident, v takovém případě bude namísto toho adorován.

2. Při nástupu libovolného budoucího totalitního režimu se vyplatí stát se namísto ubohého kolaboranta okresního formátu rovnou fízlem, nosit uniformu a vyrábět ze spoluobčanů konfidenty. Je to bezpečnější než být domovním důvěrníkem, členem Pomocné stráže VB nebo podobným tajtrlíkem.

3. Nálepkování stávající vlády ANO a ČSSD jako vlády bolševiků povede v případě, že tato vláda bude mít skutečné či jen domnělé úspěchy, k utvrzení voliče v názoru, že takováto „komunistická vláda“ vlastně není nic tak hrozného a že se ničím zásadním nevymyká.

4. Vyhrocená rétorika stavějící nesmyslné paralely o nástupu komunistů k moci povede k tomu, že až se nějací novodobí komunisté moci skutečně chopí a bude třeba proti nim burcovat lid, lidu už to ani nezvýší krevní tlak. Nač ostatně brát vážně třísté padesáté deváté „skutečně zásadní varování“ a demonstraci.

Pokud chcete do příštích sněmovních voleb v uvedených závěrech utvrdit ještě více lidí, prosím, jeďte svůj primitivní antikomunismus vesele dál.