Trofej pro nejviditelnějšího lidovce těchto dnů od Jiřího Čunka postupně přebírá Ludvík Hovorka. S jeho jménem se čím dál tím víc pojí termíny jako „závazek voličům“ či „svědomí“. Jaká to příjemná změna! Zvláště po Miroslavu Kalouskovi, který chvíli plánoval blok s ODS a chvíli koalici s ČSSD jištěnou komunisty, nebo Čunkovi, pro nějž je hlavní uchovat účast svou i stranickou v Topolánkově vládě, a to za každou cenu.

Svědomí druhých před námi zůstává skryto. Někdy naštěstí, jindy bohužel. Když poslanec Hovorka skálopevně stál za svým předsedou Čunkem, obviněným z převzetí půlmilionového úplatku, zdálo se, že nic víc pro něj neznamená než loajalita. O pár týdnů později právě ji vypověděl v souvislosti s Topolánkovým reformním batohem, jehož součástí měly být i poplatky za návštěvu dětí u lékaře a kategorizace léčiv. Hovorka evidentně jde za tím, čemu (komu) věří, a kompromisy činí pouze v situacích nejkrajnějších.

Přesto se již ozvala zlínská organizace KDU-ČSL vedená Jiřím Stodůlkou (inženýrem zastávajícím funkci náměstka šéfa legislativní rady vlády), jenž by pod Hovorkou s chutí zapálil hranici. Podobně reagují i někteří další čelní lidovci, podle nichž Hovorka ztížil pozici a pověst své partaje v rámci vládní koalice. Snad jen instinktivně se chovající Čunek, Hovorkův druh z tvrdého (a tvrdohlavého)Valašska, u zběhlé ovce ocenil čestnost a poctivost.

Skutečnost je taková, že Hovorkovu ruku hlasující proti reformě by měli lidovci pozlatit. Směr, který ukázala, je směrem lidovecké autonomie, tolik odlišný od cesty léta dlážděné Miroslavem Kalouskem, cesty KDU coby přívěšku silné strany, nejlépe ODS. Zároveň Hovorka představuje lidovecké alibi pro případnou spolupráci KDU-ČSL s ČSSD, ať už ve vládě, nebo v krajských zastupitelstvech. Hovorka je nyní mostem, spálení kterého by bylo kardinální lidoveckou chybou.

Stačí pohlédnout na profil typického lidoveckého voliče. Je v letech, pochází z venkova, milióny neoplývá, úzkostlivě vyznává křesťanské principy, pravidelně dlí v římsko-katolickém kostele a je výrazně sociálně cítící. Dokud nedojde k liberalizace ČSSD (jejímu volnomyšlenkářskému posunu k podpoře eutanazie či legalizaci lehkých drog), bude čitelný mnohem obsáhlejší průnik KDU-ČSL s politickou levicí než pravicí.

Ne každý to slyší rád. Občanský institut s Mladými křesťanskými demokraty nedávno na půdě Poslanecké sněmovny uspořádal seminář, jehož panelisté zhusta volali jednak po důsledném návratu KDU-ČSL k tradičním hodnotám (v kontrastu s dnešním pragmatismem), jednak po vytvoření konzervativního tandemu s ODS. Politolog Milan Hamerský na to v Lidových novinách navázal provokativním oprášením výzvy ke vzniku společné formace občanských a křesťanských demokratů, v níž by měli lidovci garantován jak patronát nad „svými“, zejména moravskými kraji, tak stabilní vegetování v parlamentu prostřednictvím jednotných kandidátních listin.

Existují důvody, proč by tento scénář měli lidovci přijmout. Váží se především ke rčení o vrabci v hrsti lepším holuba na střeše. Navíc by tuzemská pravice mohla oslavovat zpřehlednění terénu a nahrazení personální konkurence koordinací (zlé jazyky tvrdí, že kolaborací). Špičky KDU-ČSL se mu však zatím brání, nejspíš se vzpomínkou na marginalizaci Bendovy Křesťanské demokratické strany po sloučení s ODS v devadesátých letech. Proto též zdůrazňují svoji sílu, vliv a oddanost voličům. O tom posledním by šlo s úspěchem pochybovat. A předchozí položky rovněž nevyznívají bůhvíjak nadějně. Třináct poslanců, jedenáct senátorů, pět ministrů, jeden hejtman, stovky starostů. Jenže také platí, že ve čtyřech krajích ze čtrnácti nemá KDU-ČSL žádného poslance, krajskými zastupiteli disponuje ve čtyřech regionech a senátory v sedmi.

Pokud KDU-ČSL nechce strčit hlavu do modrého chomoutu, musí se snažit o samostatnou a populární politiku. Stalo se zvykem připomínat zlatou éru Josefa Luxe, tedy léta 1995-1999. Její přínos ale nespočívá ani tak v obratném šlapání na paty Václava Klause, nýbrž ve schopnosti navazovat programová spojenectví („čtyřkoalice“) a doplňovat tradicionalistické lidovce nezávislými osobnostmi celostátní i lokální úrovně a klíčovými liberálními či enviromentálními figurami typu Martina Bursíka a Petra Pitharta. Tehdejší rozkročení KDU-ČSL působilo věrohodně, stejně jako snaha o utvoření silného křesťansko-demokratického subjektu po vzoru německé CDU.

Luxova smrt zažehnuté světlo uhasila. Zůstali zase jen lidovci okresního formátu (Jan Kasal) a technokratičtí vlčáci (Miroslav Kalousek), říznutí chaotickými individualisty (Cyril Svoboda, čerstvě v rozporu se stranickou linií navrhující odluku církví od státu a jejich financování věřícími). Ačkoli byl Svoboda pevným, spolehlivým pilířem Špidlovy levostředé koalice, žádné nové kóty své straně nedobyl. Kalousek si nasadil masku Luxova nejpřirozenějšího následníka, ovšem košaté vize rozmělnil na drobné mince. Čunek by mohl znamenat alespoň návrat ke křesťansko-sociálním lidoveckým kořenům, nebýt problematického vztahu k Romům (vsetínské stěhování, řeči o snadném životě opálených), ženám (kauza Urbanová, osočování nepřítomné exsekretářky před Sněmovnou) a penězům (nevyjasněné příjmy za posledních patnáct let).

Pouze jednou se lidovci svému předsedovi vzepřeli: když využili záminky týkající se loňských letních námluv s ČSSD a KSČM a smetli pyšného Kalouska. Leč ten se brzy poté stal stěžejní oporou Mirka Topolánka v jeho druhém kabinetu a zároveň předním hlasatelem necitelných ekonomických a sociálních novot. Dveřmi ven, oknem zpátky. Za Čunka se už lidovci opět postavili téměř jako jeden muž. Při probírání jeho účtů dokonce důvěrně avizovali, že když nic jiného, tak coby zdroj peněz na nich budou označeni třeba i Čunkovi rodní bratři, co si vybrali životní pouť v církevních službách. Nakonec to ani tak daleko dojít nemuselo, stačilo pár úkonů „rozumných“ státních zástupců, setrvávání jejichž šéfky je přímo závislé na vůli vlády, které je Čunek prvním místopředsedou…

V KDU-ČSL pokračuje tichá válka stoupenců Kalouska (ministryně Parkanová, předseda senátorů Jílek, místopředseda dolní komory Pithart, místopředseda Sněmovny Kasal…) s politiky fandícími Svobodovi (Čunek, partajní místopředsedové Línek, Hošek, Juránek, ale i poslanci Hovorka či Carbol…), na jejímž pozadí se odehrávají četné nepřehledné posuny v lidoveckých útrobách. Lidé, kteří by mohli být šancí na vyvedení KDU-ČSL z dnešního stavu, přitom selhávají jeden za druhým. Vlasta Parkanová se rozhodla srazit svoji popularitu nekompetentním spravováním resortu obranu a nazpíváním hloupého radarového songu s Janem Vyčítalem, první místopředseda Roman Línek zase s klidným srdcem pardubického vicehejtmana, jemuž je bližší košile než kabát, krátce před schvalováním napálil v tisku koaliční reformu, kterou dvojice Čunek-Kalousek zaštítila. Prostě zmatek nad zmatek.

Lidovcům jednoznačně škodí polarizace politického prostoru mezi ODS a ČSSD. Za této situace nejsou schopni zaujmout ani programem, ani politickou strategií a taktikou. Zbývají jim jen skalní voliči a pak družiny příznivců Kalouskova hokynářství a Čunkovy xenofobie. Pro potenciální koaliční partnery se stávají rizikovými. Tím nahrávají i úvahám o budoucí spolupráci velkých stran, občanských a sociálních demokratů. Ubližují si též tápáním při výběru prezidentského kandidáta. Zmiňují Václava Klause, svého letitého ideového rivala, nebo Petra Pitharta, jenž přes své kvality nemá při aktuálním složení parlamentu naději na úspěch. Vydat se po Luxových stopách při hledání spojenců v liberálním středu a na levici nemají odvahu.

Pakliže se v lidoveckých řadách neobjeví více originálních osobností Hovorkova rozměru, převažující personální a programová nuda povede k tomu, že KDU-ČSL se možná krátkodobě udrží nad vodou (pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do Sněmovny), ale bude dále skomírat, dokud se nestane uskupením regionálního významu a její atraktivnější tváře nezakotví v jiných stranách. Pořád by to však bylo lepší než sázka na rasistické výroky Jiřího Čunka a odchod ze salónu demokratické politiky do populistického pajzlu tupých extrémistů.

Literární noviny č.35/2007