Příčina daných vnitrostranických otřesů byla zatím evidentní a charakteristická předvídatelným jmenovatelem, existencí vícero křídel, z nichž zpravidla dvě chovají realistickou naději na sebeprosazení ve formě ovládnutí klíčových pozic stranické organizace.
V případě občanských demokratů a zelených konflikt znepřátelených klik vyústil ve stav udržující středopravý kabinet „při životě“. Předsedové obou stran na rozhodujících sjezdech rehabilitovali hlasy většiny delegátů dosavadní politiku vlády a poražené kverulanty odsunuli do podružného postavení.
Mirek Topolánek zbavil ODS rádoby nesmrtelného stínu otce-zakladatele a ten se nakonec po důkladném zhodnocení vyhlídek svých stoupenců jakéhokoli místa ve straně vzdal. Martin Bursík měl před sebou významně jednodušší úkol vyzrát na oponenty disponující mimořádnou politickou nevyzrálostí a neschopné oslovit širší okruh potenciálních příznivců jak mezi zelenými straníky, tak v prostředí nespokojené veřejnosti volající po levicovém příklonu českých enviromentalistů. Waterloo, které je postihlo na sjezdu v Teplicích, proto představovalo jedině spravedlivý trest za nešťastnou prezentaci kritických postojů k Bursíkově předsednickému stylu.
Výjimečný spád nabral střet zájmových skupin v KDU-ČSL. Zestručňující mluvou sdělovacích prostředků je ho možné (a pro pohodlné čtenáře snad také žádoucí) překřtít na souboj Čunek versus Kalousek. Jeho kořeny ovšem leží hlouběji než v dohadech o dílčích změnách na ministerských postech.
Hraje se o fundamentální orientaci, dlouhodobé směřování poslední konfesně vymezené strany v české politice. Čili o věc natolik zásadní, že ovlivní v jaké podobě a zda vůbec přetrvají pohrobci Jana Šrámka a Josefa Luxe jakožto spoluurčující element domácího dění.
Vize se přitom nabízejí převážně dvojího typu. 1) KDU-ČSL se s konečnou platností promění ve stranu moderní konzervativní pravice podle západoevropského vzoru, obrátí se na nové voličské skupiny, rozšíří členskou základnu o politiky reformního střihu, komplexní a pro většinu populace atraktivní formou nastíní program reagující na výzvy třetího tisíciletí. 2) KDU-ČSL uplatní ve zdejší politické kultuře sexy slogan „návrat ke kořenům“. Vyzkoušený tradicionalismus upřednostní před vábením nejisté moderny. Hledání nového voliče upozadí, programem i praktickou politikou zohlední skalní jádro sympatizantů působící na venkově a pravidelně navštěvující nedělní mše, návrhy odvážných reforem zamítne a raději bude střežit prostor „konzervativního středu“.
Při zvolení první z cest se lidovci skutečně mohou stát křesťanskými demokraty ne nepodobnými těm z německé CDU. Pak by ale oslovovali téhož voliče jako ODS, který však preferuje nekonfesní, s konkrétním náboženským vyznáním nesvázanou, pravici a hledá-li alternativu, spíše se porozhlédne ve vodách liberalismu. Zároveň by ztratili náklonnost původních voličů, kteří by se modernizací „své“ strany mohli cítit frustrováni, ne-li dokonce zrazeni.
Sledování druhého kurzu lidovce do příštích voleb udrží nad pětiprocentní hranicí. Ale co pak? Jak prozrazují nezávislé analýzy, s klesajícím věkem klesá poptávka občanů po křesťansko-demokratické politice ve stávajícím, tedy pokusům o transformaci odolávajícím, balení. Navíc pro stabilní zachycení v centru politického spektra je klíčové vlastnit silné téma, usnadňující pohyb proti konkurenci zprava i zleva. U lidovců takováto zbraň, nutná pro účinné svedení politického boje, chybí. Sociální stát, který v rámci své představy sociálně-tržní ekonomiky hájil Josef Lux, si coby programový pilíř přisvojili sociální demokraté. Péče o rodiny s dětmi zase uvízla v hledáčku ODS, která v ní do budoucna spatřuje prioritní téma sociální politiky.
Přesto se reprezentanti KDU-ČSL, ať už v Kalouskově modernistickém nebo Čunkově tradicionalistickém pojetí, nemusejí chystat na smuteční průvod. Dlouhodobý úspěch jejich straně může zaručit reorientace z celostátní na výlučně regionální agendu. Podobný manévr by pro lidovce znamenal vznik potřebného zázemí na úrovni obcí a krajů, z nichž by byly parlamentní výšiny mnohem dostupnější.
Dnes je však regionalismus pro lidovce výrazem urážky. Mizející veřejnou přízeň bagatelizují a nová východiska z krize, předcházející ostrému vypuknutí vnitrostranického zápasu, ignorují. Pětiprocentní laťku přece přeskočili vždy. Tak proč by to právě nyní nemělo vyjít? Nepřipustí-li si nositelé Šrámkova odkazu nutnost otevřené diskuse, třebaže za cenu naprostého zpochybnění statu quo, čekají křesťankou demokracii v Česku dlouhá hubená léta.
Autor je zástupce ředitele Institutu K.H.Borovského