Myslím, že se po volbách až příliš ukazuje naprosté nepochopení pojmu vítěz či vítězná strana. Je nemilé od zastánců demokratických principů slýchat, že prostý vítěz má a priori právo vládnout. Volební akt se přitom přirovnává (naprosto bez zamyšlení) ke koňským dostihům či k atletice, takže se dočkáváme výroků, že „první na pásce“ má získat důvěru pro svůj program či že výhra, byť „o hlavu koně“, předurčuje někoho k vládě. Posmutněle jsem toto četl také ve sloupku Ludvíka Vaculíka, jemuž žádnou účelovost nepodsouvám. Je mi jen z takovéhoto vidění líto.

Kořeny myšlenek o určení volebního vítěze na základě největšího zisku mandátů nejsou příliš hluboké. Stačí tento názor konfrontovat s reflexemi týchž lidí o povolební situaci v sousedním Slovensku. Z logiky věci vyplývá, že by jejich posuzování vítěze mělo vést ve prospěch Ficovy strany Smer – SD, ovšem přesto jsme se setkali s argumentacemi požadujícími pokračování reforem Dzurindova kabinetu. Hrubý utilitarismus tu tedy není nepřítomný.

Odhlédnu-li však od této roviny a přidám-li několik případů z minulosti, tuším, že se bude tato myšlenka jevit ještě méně přijatelnou. Ač tím v žádném případě nechci srovnávat ODS s nacisty či komunisty, musím se ptát, měli nacisté po posledních alespoň trochu svobodných volbách v Německu a priori právo účastnit se vlády, když neměli absolutní většinu? Měli komunisté a priori vládnout u nás po jejich jasném vítězství ve volbách v roce 1946, byť také neměli nadpoloviční většinu? Má odpověď zní, že neměli, a není to jen proto, že jak KSČ, tak NSDAP byly totalitární strany.

Vezměme si hypotetický příklad. Strana A (levice) získá ve volbách 40 % mandátů, strana B (středo-pravá strana) 30 % mandátů a strana C (pravice) také 30 % mandátů. Z takového rozložení je zřejmé, že volebními vítězi jsou strany od středu na pravo a mají právo sestavit vládu. Tímto příkladem, jenž by se zrovna tak dal použít jako argument proti jednokolovému většinovému systému, chci jen vyslovit prosté tvrzení, že vítěz voleb je určen tím, zda je schopen sestavit takovou vládu, která v zastupitelském orgánu dostane důvěru. Je přitom naprosto lhostejné, zda získal procent 15 či 40.

Proto bych velmi vážil věty typu, že ČSSD pošlapává výsledky voleb, když se chce (nedej Bože) podílet na vládě. V případě jejich vyřčení bych radil tomu, kdo je uslyší, opatrnost. To neříkám jako stoupenec sociální demokracie. Toto není jakési vyznání lásky k sociální demokracii, nýbrž skromné vyslovení touhy po čistých úmyslech a zachovávání jistých principů.