Pokud Václav Klaus, tato stálice tuzemské politiky, uspěje i v příští prezidentské volbě, nebude to ani tak pro jeho specifické kvality, jako spíš pro opakovanou nezpůsobilost oponentů postavit mu adekvátně silného protikandidáta. Předpokládejme, že partajemi vesměs opěvovaná přímá volba setrvá u ledu a hlavu státu budou opět vybírat poslanci a senátoři. Na ně Klausovo natřásání peří při spanilých jízdách kraji českými, moravskými a slezskými platit nemusí. Hodnotit jej budou podle (ne)dodržených slibů z roku 2003, věrohodnosti jeho nových předsevzetí a podle úrovně konkurence.

Část komunistů a soc. dem. snad do stejné řeky nevstoupí a nepostará se o chaos na politické mapě podporou exemplárně konzervativního kandidáta pravice. V ČSSD je trauma z minulé prezidentské volby dosud živé a ani KSČM přetvářka příliš nepomohla. Klausův izolacionalismus se sice občas protíná s levicovým pacifismem, kořeny však má diametrálně odlišné a jeho průvodní jevy – sabotováním evropské integrace počínaje a nechutí k (zejména ekologickým) aktivitám neziskového sektoru konče – jsou krajně nebezpečné.

Přestože je šéf lidovců rád, že se našel aspoň nějaký zájemce, a přestože v KDU-ČSL odpor vůči Klausovi oslábl, Čunkův místopředseda Macek zmínil v souvislosti s eventuální kandidaturou Tomáše Halíka. Liberálové se chystají navrhnout Karla Schwarzenberga. Jde o jména zvučná, leč Klause stěží ohrozí. A Havel - byť už zase může – kandidovat nehodlá.

Topolánkova formace disponuje 122 zákonodárci, přičemž v Senátu má nadpoloviční převahu. V třetím kole prezidentské volby však kandidát potřebuje 141 hlasů. ODS zdaleka nemusí být jednotná, přesto má ale Klaus zatím největší zázemí. Když si zelení, sociální, křesťanští a liberální demokraté budou hýčkat pouze vlastní koně, cílovou čáru určitě překročí dlouho za borcem v dresu ODS.

Nezbývá tedy než uvažovat o společném protikandidátovi čestného předsedy ODS. Jsou toho ale strany napříč vládou a opozicí schopny? Je druhé možné Klausovo volební období dostatečným tmelem pro rozhádané levostředé politické síly?

ČSSD, tahající po remíze ve sněmovních a prohře v senátních volbách za kratší konec provazu, moudře ustupuje od úvah o comebacku Zemana nebo Buzkové. První patří historii, druhá musí dozrát, v ideálním případě pro přímou volbu. Nemluvě o neseriózním útěku Buzkové z pražské komunální politiky. A Špidla se z Bruselu ještě nevrátil. Kdyby Lidový dům nominoval čistě stranického kandidáta, byl by odsouzen k neúspěchu.

Lépe se mu může dařit, když nabídne někoho bez partajní legitimace, kdo dokáže zaujmout i za hranicemi ČSSD. Buď politického veterána typu Otakara Motejla, Jiřího Dienstbiera či Pavla Rychetského, nebo respektovaného člověka z akademické sféry (typu profesorů Wilhelma, Witzanyho, Koháka, Musila či docentky Šiklové). Podstatné je komunikovat s partnery a přijdou-li s lepším nápadem, nebát se k němu připojit.

Třeba se ale ukáže, že prezidentský stolec za přeskupování písků české politiky nestojí, že rozepře přehlušují touhu po shodě, že partikulární zájmy porážejí společné, že individuální kritéria a odpovědnost těch, jímž náleží prezidenta volit, dominují nad vůlí stranických sekretariátů... Pak se těšme, jak Václav Klaus se svým týmem bude pokračovat v šíření rajského charismatu doma a provokativních tezí v cizině a jak budeme dál žehrat na zkreslující modrání klíčových ústavních pozic.

Právo 2.3.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD