Hodně se mluví o krizi a ohrožení reprezentativní demokracie a kdekdo ji chce bránit i vlastním tělem. Patetické pózy ale sluší nejvýše umělcům a lamentování publicistů jen odvádí pozornost od toho, jaká je mocensko-politická realita. Ale právě o ni jde především.

Jak to vypadá jinde

Pro obyčejného člověka se pojem reprezentativní překládá do jednoduché otázky: Kolik z toho, co si já a mně podobní přejeme, vláda uskutečňuje? Odborně se tomu říká responzivita. A právě tu zkoumali v Německu a v Americe.

Vědci z univerzity v Osnabrücku si položili otázku, v jaké míře německá vláda v letech 1998-2015 uskutečňovala, co si lidé přejí. Výzkum byl zadán Andreou Nahlesovou, tehdejší ministryní práce. Bylo to vůbec poprvé v historii, kdy se německá vláda zajímala o to, v jaké míře se jí daří uskutečňovat ideály reprezentativní demokracie.

Autoři studie shrnuli na základě výzkumů veřejného mínění názory obyvatelstva na 250 otázek, zejména z hospodářské a zahraniční politiky. Přitom rozlišovali odpovědi chudých, středních a bohatých vrstev. Preference občanů pak srovnávali s vládními rozhodnutími.

A výsledek jednou větou? Německá vláda zcela ignorovala to, co si přála chudá a střední vrstva; tedy většina společnosti. Pikantní je také to, že shrnutí výsledků tohoto výzkumu zadaného jednou ministryní byl samotnou německou vládou (k níž Nahlesová v té době ještě náležela) zcenzurován do nezávazného marketingového bla bla bla. A jsem si jistý, že podobný výzkum již německá vláda nikdy nezadá.

Němečtí vědci používali podobný přístup jako jejich předchůdci z americké univerzity v Princetonu, kteří svou studii zveřejnili již v roce 2012. Také oni měřili, kolik z přání různých skupin obyvatelstva vláda uskutečnila. Američané srovnávali postoje a preference občanů v 1180 oblastech a pozorovali chování vlády v delším období než v Německu; v letech 1981-2002.

Také výsledky této studie ukázaly, že vliv středních a chudých vrstev na americkou politiku je nulový. Americký tým shrnul své výsledky ještě drastičtěji než jeho němečtí kolegové: „Americká společnost je demokratická jenom v názvu.“

Vládnoucí ohrožují demokracii

Co z toho plyne? To, jestli reprezentativní demokracie opravdu existuje, záleží na tom, do jaké míry vládnoucí vrstvy vnímají a respektují názory na témata, která jsou pro většinu společnosti zásadní. Netvrdím, že vláda má vždy stoprocentně uskutečnit to, co si přeje většina. Ale zcela určitě to musí udělat v těch otázkách, kde je mínění obyvatel stabilní a jednoznačné.

U nás je to kupříkladu rozhodné „ne“ k migraci a k euru. A co vidíme? Jak předchozí, tak i současná vláda se v obou otázkách vyhýbají tomu jednoznačně přijmout většinový názor společnosti.

Pro zodpovězení otázky, žijeme-li v reprezentativní demokracii, je lhostejné, které strany jdou do koalice, kolik kdo dostane ministerských křesel anebo budou-li nové volby. Podstatné je jenom toto: Postaví se koalice A nebo koalice B jednoznačně proti migraci a proti euru? Jestli ne, tak je úplně jedno, kdo je zvolen a v jakém složení vládne. Občané totiž dostanou v obou případech tu samou politiku. Politiku, která na jejich hlavní přání nebere ohled. A taková politika se s reprezentativní demokracii neslučuje.

Co lidem zbývá?

Politici a publicisté, kteří chtějí do poslední kapky krve bojovat za reprezentativní demokracii, se okázale podivují tomu, že u nás přibývá lidí, kteří volají po referendech; ostatně jako všude v Evropě. Proč je to překvapuje? Je přece zřejmé, že by touha po referendech nebyla ani zdaleka tak silná, kdyby se občané mohli spolehnout na to, že vláda uskuteční to, co chce většina.

Totéž se týká vzniku protestních stran. Jak to, že jsou politici a publicisté v šoku z toho, že vznikla německá AfD, italské Hnutí pěti hvězd anebo česká SPD? I to je přece jasný důkaz, že občané nevěří, že je současné strany zastupují. Lidé raději volí hlomozící výstředníky než uhlazené figury, protože ty druhé ani ve snu nenapadne ohlížet se na přání většiny.

Vydavatel princentonské studie Martin Gilens poznamenal ke kandidatuře Trumpa proti Clintonové toto: „Mnozí Američané, kteří hlasují pro outsidery, mají dojem, že je vláda víceméně ignoruje. A mají pravdu.“

Místo předstíraného údivu nad tzv. populismem by se měly vládnoucí vrstvy zamyslet nad přesným významem pojmu reprezentativní. Zatím používají spíše sportovní žargon a reprezentanti jsou pro ně ti nejlepší. Ale to je hned dvakrát chybné. Jednak se o jejich intelektuální nadřazenosti nedá s čistým svědomím mluvit. A za druhé reprezentovat neznamená vydávat vlastní názory za zájem celku. Reprezentovat znamená upřímně se snažit rozpoznat a uskutečnit vůli většiny. A přesně to nabízejí Realisté.