Helena Válková jako nová vládní zmocněnkyně může být pro lidskoprávní problematiku přínosem

Jmenování poslankyně Heleny Válkové do funkce vládní zmocněnkyně pro lidská práva spolu s probíhajícími úvahami o vhodném kandidátovi v nadcházející volbě veřejného ochránce práv vzbudilo veřejnou diskusi nad otázkou, kdo vlastně má u nás hájit lidská práva. Dosud totiž bývalo zvykem, že se k obsazování postu zmocněnce (či v nedávném období ministra) pro lidská práva přistupovalo s patřičnou péčí. Funkci vykonávali buď bývalí vězni svědomí Petr Uhl, Jan Litomiský, Svatopluk Karásek, nebo lidé, kteří se lidskoprávní agendou dlouhodobě zabývali – například Jan Jařab, Michael Kocáb, Džamila Stehlíková či dosavadní zmocněnkyně Martina Štěpánková.

Proti kandidatuře Heleny Válkové byly vznášeny různé argumenty, často i kuriózní: například že prý nehlasovala pro vydání poslance Miloslava Roznera. Kvůli jejímu dřívějšímu členství v KSČ rezignoval na svůj post v Radě vlády pro lidská práva Daniel Kroupa. To v případě dlouholetého disidenta a signatáře Charty 77 lze asi pochopit, odhlédneme-li ovšem od toho, že takový postoj nebere v úvahu zjevnou skutečnost, že v totalitním režimu členství v politické straně není dokladem o nějakém politickém přesvědčení, ale pouhým pseudokvalifikačním předpokladem pro zastávání některých funkcí. Námitkou je pak i to, že „lidskoprávní agendou“ se Helena Válková v minulosti nezabývala. Ale není toto spíše doporučením?

Havárie našich představ

Považuji za nezbytné vzít v úvahu, že v současné době se celá tato problematika dostává do zásadních turbulencí, takže hovořit o jakési havárii představ o lidských právech není zcela od věci. Především bude asi vhodné uvědomit si, že v současné době již asi neexistuje nějaká „všelidská“, obecná představa o lidských právech, a to ani jako cíl, k němuž by se lidstvo mělo přibližovat. Pokud například téměř devadesát států světa omezuje práva homosexuálů, tak jak tato práva chápeme my, nebo dokonce homosexualitu trestá smrtí, je zřejmé, že naše představa o lidských právech se může vyznačovat nanejvýš snad vědomím morální převahy našich názorů, a nikoliv představou o nějakém reálném směřování lidstva.

Je přece zřejmé, že současné, dalo by se říci bezbřehé pojetí lidských práv změnilo lidská práva tak, jak jsme si je představovali v minulosti, spíše v přehlídku lidských kuriozit, s čím obyčejní lidé necítí mít cokoliv společného. Nejen že jedno „právo“ již vylučuje druhé (právo na ochranu lidské důstojnosti a právo na svobodu slova, právo dětí žít se svými rodiči a práva stejnopohlavních párů), ale některé představy o právech nás již začínají reálně ohrožovat. Představa, že k mým lidským právům patří právo neumožnit očkování dětí k nám vrací epidemie chorob, o kterých jsme se domnívali, že již lidstvo ohrožovat nebudou. Je tedy zřejmé, že takováto „práva“ asi není ze sebezáchovných důvodů možné respektovat.

Stále častější úvahy o „změnách“ pohlaví se nejen dotýkají antropologické představy člověka, ale neberou v úvahu zcela zjevnou skutečnost, že pohlaví máme pouze dvojí a jeho reálná změna je možná jen pomocí chirurgického skalpelu. To, co někteří nazývají „změnou pohlaví“ jsou ve skutečnosti změny nikoliv pohlaví, ale změny v mozku, v představách člověka, často již takové intenzity, které je pro obyčejné lidi čím dále méně možné považovat za lidské právo.

Aniž bychom snad nutně museli podléhat alarmistickým představám o klimatickém ohrožení lidstva, zdá se být zřejmé, že změny, které musí lidstvo v této souvislosti nezbytně přijmout, se nemohou nedotknout i představ o lidských právech. Předzvěstí toho je skutečnost, s jakou lehkostí několik tisíc migrantů dokázalo otřást pilíři práva, jakými byla v Evropě ochrana státních hranic, právo azylu, přestupkové a trestní právo, ochrana práv rodiny a dětí, a dokonce mnohde i ústavní právo o rovnosti lidí. Například ti, kteří se nejvíce zasazují o prosazení nebo zachování práva žen na rovné zacházení, jsou naopak titíž, kteří se stejně intenzivně zasazují o masivní přijímání a integraci i těch uprchlíků, kteří s sebou přinášejí nejen popření těchto práv, ale i představu o likvidaci našeho dosud trvajícího chápání lidských práv.

Hovoříme-li tedy o ochraně lidských práv u nás, zdá se mi, že nám spíše prospějí lidé, kteří nejen celou problematiku ochrany lidských práv, ale například i rozhodování ombudsmana pomohou zakotvit v reálném světě obecného práva, svobody a rovnosti lidí. Osobnosti, které nepodléhají falešnému obrazu lidskoprávního aktivismu, kterým jsme občas obklopeni…

LN, 13.5.2019