Prezidentská volba se odehraje zkraje příštího roku. Hovory o budoucím muži na Hradě postrádají pro pozorovatele českého politického pole zvenčí průhlednost, otevřený dialog o výběru kandidátů a smysluplné kladení argumentů PRO a PROTI. Jedinou jistotou prezidentské šarády je kandidatura Václava Klause, který se příležitosti setrvat v křesle hlavy státu dalších pět let vzdát (mimo jakákoli překvapení) nechce.

Všichni zmiňovaní antiklausovští kandidáti vystupující z úst stranických lídrů či kuloárů nesou na bedrech nelehký úkol. Přesvědčit zástupce všech stran vyjma ODS zastoupených v parlamentu o své předurčenosti vést prezidentský úřad. Slovo předurčenost v pojetí parlamentních politiků znamená schopnost vysvětlit inkriminovaným zákonodárcům, že jen vy jim můžete zprostředkovat výhody, které žádný z dalších uchazečů nabídnout nemůže.

Volba sama je pak jen výsledkem jakéhosi obchodu uzavřeného mezi dvěma subjekty (mezi zvoleným kandidátem a patřičným počtem legislativců) zaobaleným vší ceremoniální okázalostí a hranou noblesou. Názor těch, v jejichž zájmu je prezident primárně povinen sloužit, občanů, podstoupí potupnou marginalizaci.

Přitom nejvyšší ústavní činitel země není figurkou pro kratochvilné potěšení politických person. Představuje společnost, její naděje, sny, vyslovené i nevyslovené touhy jakožto i obavy, pochybnosti a lecjaké chmury. Prezident není funkcí politickou, nýbrž společenskou. Slouží společnosti, ne politikům, přestože též oni mají ve společnosti své místo. Vybíráme-li vhodného kandidáta pro prezidentskou volbu, připojme vlastní iniciativu, vždy korektnější než předpokládané záměry hlavních politických tahounů.

Nalezněme kandidáta, v němž se snoubí všechny potřebné složky pro příkladný výkon prezidentského mandátu. Takový musí být ohleduplný, tolerantní, ochoten naslouchat druhým, a přesto si zachovat svoji osobní integritu a neporušenost v základních pozicích. Musí umět věci hodnotit s nadhledem, a zároveň zůstat nepopiratelnou morální autoritou, o níž se může národ kdykoli opřít. Musí vědět, že přiznání chyby není neomluvitelné selhání, ale naopak výsada, je-li toto využito jako důležitý přínos pro rozvoj zkušeností a životní zrání.

Příští prezident by měl splňovat ještě jednu podstatnou podmínku. Měl by být více nakloněn mladým. Ti se od politiky a veřejného života obecně ve velké míře odvracejí. Stahují se do soukromí, jež přerůstá v izolaci. Izolaci od světa, kterému nevěří. Izolaci od země, která nežije pro velké ideály a jejíž „cvrkot“ plápolá na svícnu prchavosti okamžiku. Je načase vtáhnout je zpátky do hry. Ukázat jim, že vyjití před důkladně uzamčené pevnosti sociálního odstupu neztratilo smysl. Tento úkol nesplní kdekdo. Nastupující generace potřebuje prezidenta, který jí bude věkově nablízku. Který porozumí jejímu specifickému postavení v dějinách. Který ji povede k odpovědnosti. K odpovědnosti za domov, jímž se pro mladé musí stát celý svět. Tohle není patos. Ani výkřik osamoceného ostrovu uprostřed oceánského nekonečna. To je nastínění cesty. Cesty, kterou není přetěžké zpochybňovat. Kterou ale nesuďme dřív než ji zakusíme.

Českou společnost čeká generační výměna. Bylo by tragédií, kdyby zároveň nezasáhla i politiku. Veřejný život potřebuje vzpruhu, „novou krev“. Tu vládnoucí stará garda nepřinese. Tvrdí, že mladý člověk po službě vlasti nenaříká. Svým způsobem má pravdu. Politické strany nejsou oázou (až na čestné výjimky, ovšem) pučícího mládí. Veřejné dění se však neodehrává jen na stranických sekretariátech. Je zde ještě občanský sektor. Různá občanská sdružení, kterým nenáleží přílišná moc, a které se ocitnou zřídka v záběru televizních kamer. Usilují o občanskou společnost. O demokracii prohlubovanou odpovědnými samostatně uvažujícími občany bez výhradního vlivu oficiálních veličin. O demokracii otevřenou, představující platformu pro svobodnou činnost každého jednotlivce. Zní to jistě jako emotivně přibarvená proklamace. Ve skutečnosti jde o významnou ideu praktického naplnění. Právě v občanském sektoru se seskupují mladí lidé, které nenechává chladnými, co se v jejich okolí děje.

Ti by snad mohli převzít otěže politického řízení. K tomu potřebují silného vůdce. Osobnost s čistou minulostí, která zdaleka není nepopsaným listem papíru. Vím o jedné. Je jí Šimon Pánek. Studentský vůdce Sametové revoluce. Muž, jenž se po demontáži komunismu držel od politiky stranou a šel dobrým příkladem, jak pomáhat lidem, třeba i z druhého konce světa, a ke všemu být neposvěcen nutným číslem volebních preferencí. Nepoznal člověka, jeho nesčetné rozmanitosti a strázně, z řečnických tribun, ale přímým kontaktem bez bariér, bez příkras, v nahé realitě.

Navíc vkrádá se mi jeho jméno na mysl jako ztělesnění nejkrásnějšího druhu světoobčanství. Světoobčanství poznání. Světoobčanství porozumění. Světoobčanství pomoci. Světoobčanství nepodmiňované pravdy a lásky.

Vážení, tato úvaha nevznikla jako kompliment člověku, kterého si, aniž bych jej kdy osobně poznal, vážím. Vznikla jako výzva. Odpoutejme se od provincialismu! Přihlašme se k naším nejlepším politickým tradicím zvěstovaným pány Tomášem G. Masarykem a Václavem Havlem! Prosaďme Šimona Pánka prezidentem! Buďme Evropany! Buďme světoobčany!

Autor je student, spolupracovník Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz