Ahistorický přístup pravdě nesvědčí, ba je zhoubný. Vězeň komunistického kriminálu Jiří Dienstbier vstoupil do strany jako 21letý, když se zdálo, že v samotné KSČ již mnozí „dostávají rozum“ a nutně potřebují podporu ideologií nedeformovaných a vinami nezatížených mladíků. Věděl, že mlčet a krčit se „za bukem" by bylo pohodlnější a méně nebezpečné, ale že by to k nápravě nevedlo. V totalitním režimu má jedna partaj pod palcem všechno – armádu, bezpečnost, prokuraturu, soudy, úřady, média, kulturu, školství – a „nahlodávat“ a měnit k lepšímu se v rozděleném (a lhostejném!) světě musí od jádra, od základu.

Nespadlo přece jen tak z nebe, že už koncem 50. let a v průběhu 60. let se sama KSČ distancovala od Stalina i Gottwalda, že odsoudila politické procesy a začala (byť nesměle a polovičatě) s rehabilitacemi a propouštěním politických vězňů. Byl to politický zápas, který se odehrával ještě za života všech těch aktivních katanů a za tvrdého odporu vlivných viníků represí a nezákonností.

Existují-li v národě zbabělci a zločinci, musí se najít i lidé stateční a čestní. Jedním z nich byl právě mladý a vzdělaný Jiří Dienstbier. Jako korespondent působil v USA, na Dálném východě, jako novinář vedl rozhovor i s Henry Kissingerem, podporoval a dál rozvíjel obrodné a nadějné Pražské jaro, poté se po invazi pěti armád do ČSSR v srpnu 1968 aktivně účastnil protiokupačního vysílání v rozhlase. Ani poté nezběhl, nepřijal lákavou nabídku do New York Times a zůstal bojovníkem doma: byl signatářem Charty 77, v letech 1979 a 1985 jejím mluvčím, byl nočním hlídačem, také topičem v Metrostavu, vyfasoval i tři roky vězení. Pomohl rozjíždět samizdatové Lidovky, nikdy nepatřil do „šedé zóny“, ve které se pohybovali tak mnozí. Jiří Dienstbier se nebál bojovat, nepatřil k těm až 99,9% občanů, kteří odevzdaně a opakovaně dávali totalitě při volbách svoje „ano“. Pro mnohé z nich se proto stal špatným svědomím, což se v našich zeměpisných šířkách nerado odpouští. Ale mělo by – sedmnáct let po „sametu" jsme přece už dospělejší.