V poslední době se u nás začíná prosazovat záměr zřídit zde národní lidskoprávní orgán, tedy instituci, která by dohlížela na dodržování lidských práv. Veřejný ochránce práv, ombudsman, takovou institucí, na rozdíl od toho, co si mnozí občané myslí, není. Objevují se názory, že cestou k vytvoření této instituce by mohlo být právě pouhé doplnění pravomocí úřadu Veřejného ochránce práv, což by prý mohlo být vhodnější spíše než vytvoření nové komise pro lidská práva, neboť úřad již řadu požadovaných principů naplňuje. Kromě rozšíření mandátu ombudsmana a posílení role v lidskoprávní oblasti, včetně vzdělávání a výzkumu, by bylo třeba i jeho finanční zajištění i personální posílení.
Takovou národní lidskoprávní instituci má podle ministerstva zahraničí ustavenou 112 zemí světa. Ze zemí EU funguje tato instituce ve 23 státech, další čtyři její vznik chystají.
Návrhů, jak novou instituci zřídit, je již několik. Předseda poslanců vládní ČSSD a bývalý ministr pro lidská práva Jan Chvojka doporučuje vládní návrh příslušného zákona. Předlohu by podle něj měla připravit zmocněnkyně pro lidská práva a poslankyně ANO Helena Válková, aby byla zajištěna podpora nejsilnějšího vládního uskupení pro tuto úpravu. Senátor Jiří Dienstbier naopak doporučoval poslanecký návrh, na němž by se podíleli zástupci většiny stran včetně Válkové nebo ministerstva zahraničí.
Odhlédneme-li od skutečnosti, že problematika týkající se toho, co nazýváme „lidskými právy“, je dnes téměř nepřehlédnutelně široká, že by bylo obtížné stanovit, čím vším by se tento nový institut měl vlastně zabývat, ani jeho samotné vytvoření není tak jednoduché, jak by se snad mohlo zdát. Zásady ustavení takovýchto národních institucí přijaté rezolucí Valného shromáždění OSN z roku 1993, tzv. Pařížskými principy, vyžadují postupy, které zřízení národního lidskoprávního orgánu jednoduchým připojením k institutu Veřejného ochránce práv činí poněkud problematickým.
Jak vytvořit novou důstojnou instituci
Veřejný ochránce práv dnes již zdaleka není tou institucí „působící k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí“, jak byl původně zřízen. A stává se tak spíše „sběrným místem“ institucí, které stát musí zřizovat. Tak veřejný ochránce práv dnes řeší také ochranu osob omezených na svobodě, tzv. detenční agendu, spravuje diskriminační agendu, agendu sledování vyhoštění, respektive nuceného návratu cizinců podle tzv. návratové směrnice, dále pak monitorování práv lidí se zdravotním postižením a poskytuje i pomoc občanům EU při naplňování práva volného pobytu.
Zdá se mi tedy zřejmé, že pouhé „připojení“ další, mnohem širší a rozsáhlejší pravomoci k dosavadním agendám úřadu ombudsmana by mohlo působit jako pouhé formální řešení věci. I když na druhé straně by se řešení problematiky lidských práv stalo v působnosti ombudsmana zcela jistě dominantní, na úkor dalších agend.
Avšak dnes je veřejný ochránce práv, i přes uvedené množství a rozsáhlost agendy, stále přísně monokraticky uspořádán s jedním veřejným ochráncem práv (ombudsmanem) a jedním jeho zástupcem bez jeho jakéhokoliv v zákoně uvedeného postavení, kterému sice mohou, ale také nemusí být svěřeny některé pravomoci. Složení národního lidskoprávního orgánu má však být, podle již zmíněných Pařížských principů, založeno na principech pluralismu a diverzity, aby tento orgán odrážel sociální složení společnosti. Měly by v něm být zastoupeny všechny subjekty ve společnosti, které se věnují prosazování a ochraně lidských práv, tedy nevládní organizace, odbory, sociální a profesní organizace, představitelé různých filozofických a náboženských směrů, s tím, že zástupci parlamentu nebo vlády by zde měli mít pouze poradní hlas.
Tím jistě nemá být řečeno, že by tento institut nemohl být monokratický, ale pluralismus musí být respektován při jeho ustanovování prostřednictvím možnosti a práva různých společenských organizací navrhovat kandidáta do jeho vedení. To je ovšem v rozporu s dosavadním způsobem volby ombudsmana, kterého volí Poslanecká sněmovna z kandidátů navržených prezidentem a Senátem, a na jehož volbu tedy nemají společenské organizace žádný vliv.
Souhlasím s tím, že potřebujeme národní instituci, která by se znalostí skutečných poměrů a podmínek života realisticky hodnotila stav lidských práv u nás, a nikoliv, jak se to nyní občas děje, jen přitakávala nejrůznějším povrchním hodnocením. Pak by ovšem bylo vhodnější vytvořit důstojnou, samostatnou a respektovanou instituci, než formálně věc řešit tak, že přistavíme další budovu k brněnskému sídlu úřadu ombudsmana a zaměstnáme zde další desítky absolventek nejrůznějších studií…
LN, 21.10.2019
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je zástupce ombudsmanky