Aneb koho jsme si zvolili do Senátu za volební obvod Zlín a kdo chce taky kandidovat na post prezidenta České republiky. Tomio Okamura vítězil na Zlínsku velmi hladce: v prvním kole se objevil na první pozici se ziskem necelých 12 tisíc hlasů, což bylo něco přes 30 procent a v druhém kole získal něco přes 17 tisíc hlasů, což bylo něco přes 66 procent a lehce porazil sociálního demokrata Dr. Stanislava Mišáka. Pár hodin na to ohlásil kandidaturu na prezidenta a zdá se, že potřebných 50 000 podpisů dokáže do úterý 6. listopadu 16.00 hodin sehnat. Byl by to rekord.

Otázky, na které se musíme ptát, proto zní: Co je za takovýmto raketovým úspěchem moravského Japonce v české politice? Co od něj můžeme očekávat?

Odhlédneme-li od toho, jak prezentuje sám sebe, i od jeho obchodních úspěchů, nejobnaženěji jeho vnitřní osobnostní strukturu můžeme sledovat v kontroverzních situacích a ty lze dohledat na veřejně dostupných portálech: Značnou vypovídací hodnotu o něm má jeho postoj k řešení romské otázky a k existenci Národní strany. Ve svém blogu se totiž zastával Ladislava Bátory, který byl obviněn z extremismu za svou kandidaturu za tuto stranu, která prosazovala Konečné řešení Otázky cikánské v České republice, jak se nazýval jejich oficiální text, tedy zahrávala si evidentně s naprosto nepřijatelným nacistickým jazykem. Okamura na svém blogu extremismus Národní strany relativizoval a v souvislosti s vystěhováním Romů připomínal jako podobně legitimní úvahy o založení židovského státu. Zcela přitom ignoroval historické konotace: holocaustu, tedy hromadnému vyvraždění šesti milionů Židů, rovněž předcházely úvahy o jejich vystěhování, od kterých se ale opustilo, protože by doprava byla příliš finančně náročná.

Když mu v červnu minulého roku tyto výroky připomenula v rozhovoru zveřejněném v Mladé frontě Dnes a později 30. ledna 2012 ještě i v talkshow na TV Prima Family Barbora Tachecí, podal na ni 19. března 2012 Okamura žalobu na ochranu osobnosti.

Na jedné straně tedy Okamura svými výroky na blogu koketoval s rasismem na Zlínsku, který pomohl v politické kariéře Jiřímu Čunkovi, použil tedy vyzkoušený recept, na druhé straně se snažil tohoto nařčení zbavit a na reportérku podal žalobu.

V rozhovoru, který vyšel v novinách je však zajímavá ještě jedna odpověď, a sice na otázku: Proč nechcete vstoupit do politiky? Tehdy Okamura řekl: "A co by mi to mělo přinést? Plat poslance je 60 tisíc hrubého, to bych si mnohonásobně pohoršil. Druhá věc je ta, že proto, aby to pro mne byl výtah, abych byl známý, to taky nepotřebuji."

Opět ho můžeme přistihnout u toho, že říkal něco, na co po pár měsících zapomněl, ač hned v úvodu rozhovoru zdůrazňoval, že důležité je v politice chovat se normálně, slušně a poctivě. V praxi by to mělo znamenat, držet slovo. To mu ale musela připomenout až soudkyně Městského soudu v Praze Dr. Veronika Křesťanová, když mu 11. června 2012 jeho žádost na ochranu osobnosti zamítla a naopak ho odsoudila k zaplacení všech výloh novinářce Barboře Tachecí.

A vrátím-li se k úvodním otázkám: Co stojí za raketovým úspěchem Okamury a co od něj můžeme očekávat, zdá se, že si můžeme snad dovolit odpovědět toto: Za úspěchem Tomio Okamury stojí velká míra asertivity spojená s populismem a očekávat od něj můžeme cokoliv. Ukazuje to i ta skutečnost, že ve svém klubu prosadil tvrdě Jiřího Čunka, aby byl nominován místo Elišky Wagnerové na místopředsedu Senátu, což rozhodně není pro tuto republiku dobrá zpráva, mimo jiné proto, že ve vedení Senátu už nebude ani jeden člověk, který hovoří nějakým cizím jazykem.