„Ani jedna z těch stran není ochotna do tohoto dobrodružství a do tohoto znásilnění ústavního režimu jít,“ prohlásil Jiří Paroubek a měl na mysli Topolánkovu vládu a jeho prohlášení o směřování k předčasným volbám. To je zajímavé prohlášení. Svádí k zamyšlení, co je a co není politické dobrodružství.

Topolánek volby vyhrál. Pak se pokusil sestavit vládu na půdorysu trojkoalice. Přesně tohle, totiž spojenectví s lidovci a případně i se zelenými, ODS před volbami slibovala. Paroubek tenhle projekt skácel a tlačil Topolánka k menšinové vládě ODS s účastí nestranických odborníků. Topolánek vyhověl. Jenže i tenhle projekt Paroubek skácel a nádavkem Topolánka podrazil, když předstíral seriozní jednání a mezitím v zákulisí pekl svoji vlastní vládu s Kalouskem. Teď Topolánek přichází s menšinovou vládou s omezeným mandátem a jako východisko z patového výsledku nabízí nové rozdání karet, tedy předčasné volby příští rok na jaře. Paroubek to nazývá dobrodružstvím.

Paroubek volby nevyhrál. Leč dělá všechno pro to, aby nadále vládl. Skácel projekt trojkoaliční vlády, skácel projekt menšinové vlády s nestraníky. Bez jakéhokoli ústavního pověření pokoutně s Kalouskem vyjednával „bartolomějskou vládu“ ČSSD a KDU-ČSL, jež by se opírala o podporu KSČM. Skončilo to krachem. Nyní nebere telefony a dál sní o svém druhém pokusu. Za dobrodruha ani ústavního násilníka se ovšem nepokládá.

Dozajista platí, že vládní koalici nemusí nakonec sestavit vítěz voleb, nýbrž ten, kdo disponuje většinou. Pro příklad nemusíme chodit daleko, podvakrát to takhle zafungovalo na Slovensku. Jenže jeden drobný rozdíl tu je. Po Paroubkově bartolomějském extempore je zřejmé, že ani on se nemůže opřít o seriozní podporu další demokratické strany. Lidovci i zelení účast ve vládě, která stojí a padá s podporou komunistů, odmítají. Z logiky věci tedy vyplývá, že jediné, čím může Paroubek nastavit svoji soc-bolševickou stovku (a má ji opravdu?), je nějaký ten „koupený“ hlas.

Jenomže k takovému dobrodružství Poaroubek potřebuje ještě jednu maličkost. Totiž souhlas, respektive pověření od prezidenta. A Václav Klaus je jistě odvážný politik, nechybí mu ani politická fantazie, rozhodně však není dobrodruh. Jen politický hazardér by totiž mohl vydal zemi, jejímž je nejvyšším ústavním činitelem, v plen z voleb poraženému a jeho soc-komunistické vládě opřené o pokoutně „nakoupený“ hlas nějakého přeběhlíka. A proč tedy Paroubek pořád křičí o svém právu na druhý pokus? Právě proto, že nic takového mu prezident neslíbil. Paroubek jen vytváří zdání, že na takový pokus má automatické právo. Nemá.

Obrázek o tom, kdo je a kdo není dobrodruh, si laskavý čtenář jistě učiní sám.

1. 9. 2006, www.petrstepanek.cz