19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Kdo je skutečný přítel Izraele

25.5.2020

K textu tří politiků ve věci vyhlášení suverenity Izraele nad částí Judeje a Samaří

Prezidenta Zemana často kritizuji, tentokrát mu ale dávám za pravdu. Ani já nesouhlasím s obsahem společného prohlášení pánů Petříčka, Zaorálka a Schwarzenberga ve věci vyhlášení suverenity v Judeji a Samaří.

Jejich prohlášení vyšlo v Právu v sobotu 23. května 2020.

Problémem současného a dvou bývalých ministrů zahraničí je, že zůstali uvězněni v „názorové cele“ jednostranného pohledu na arabsko-izraelský konflikt. To se projevuje použitou terminologií.

Jmenovitě: „okupovaná palestinská území“. Co se tím myslí? Pokud teritorium Judeje a Samaří (módně označované jako Západní břeh, kdysi se používal termín Předjordánsko), tak tam není co okupovat, neboť žádný suverénní palestinský stát na daném území neexistuje. Území Judeje a Samaří bychom mohli označit za sporné teritorium, které si nárokují dvě strany, a ty se tudíž musí dohodnout, která jeho část bude patřit jedné straně (Izraeli) a která druhé (Arabům). Pokud si ovšem jedna strana nárokuje sto procent onoho území (Arabové), pak není o čem a s kým jednat.

Obě strany se dosud dohodly na tom, že Judea a Samaří budou rozděleny (do konečného uspořádání) do tří zón, a to podle tohoto klíče:

- oblast A ... pod kontrolou Palestinskoarabské autonomie (PA)
- oblast B ... smíšená kontrola (civilní PA, bezpečnostní Izrael)
- oblast C ... pod kontrolou Izraele

Každé budoucí uspořádání v Judeji a Samaří musí být výsledkem kompromisu dohodnutého mezi vládou Izraele a vedením PA. Musí vzít do úvahy jak zájmy Arabů, tak zájmy Izraele, především bezpečnostní.

Především ale: je třeba jednat. A přesně to reprezentaci palestinských Arabů chybí. Nelze čekat donekonečna.

Svět včetně Izraele uznává PLO jako reprezentanta palestinských Arabů a Mahmúda Abbáse jako šéfa autonomie (přestože on sám přesluhuje svůj mandát o tolik let, že si většina lidí už ani nevzpomene, kdy mu vypršel). Jelikož PLO vznikla jako teroristické uskupení, byl základní podmínkou toho, aby ji Izrael uznal a začal s ní jednat, její závazek, že se vzdá terorismu včetně jeho podpory. Tento závazek dal tehdejší šéf PLO Jásir Arafat v roce 1993 v písemné podobě.

Závazek nikdy nebyl a ani dnes není arabskou stranou dodržován. Pokud k tomu přidáme politováníhodný fakt, že nynější vedení PA odmítá usednout s Izraelci za jednací stůl (přitom mezi Ramalláhem a Jeruzalémem je to vzdušnou čarou necelých 15 km), musíme si položit otázku, co zbývá.

Čekat, čekat a stále čekat, anebo začít situaci řešit?

Při řešení je nutné vzít do úvahy to, co se stalo v Pásmu Gazy poté, co se Izrael z jejího území kompletně stáhl – odešla armáda i civilisté. Následně vznikl na jejím teritoriu režim vedený teroristickou organizací, který soustavně podniká agresivní výpady proti izraelskému území.

Uvědomují si autoři prohlášení, že kdyby se Izrael kompletně stáhl z Judeje a Samaří, jak obrovskému nebezpečí by byl vystaven? Kdykoliv by se tam mohla vytvořit stejná situace jako v Pásmu Gazy. Jen s tím rozdílem, že všechna klíčová centra by byla podstatně blíž (hl.město Jeruzalém, Tel Aviv, Ben Gurionovo letiště, Haifa a bezpočet měst a míst na izraelské straně hranice).

V Izraeli došli k názoru, že nazrál čas, aby po letech nečinnosti protistrany udělali to, co považují za nezbytné – vyhlásili suverenitu nad částí Judeje a Samaří, v níž žijí Židé (osady) a která je nutná pro izraelskou bezpečnost (Jordánské údolí). Mají k tomu silný demokratický mandát, americkou podporu v podobě Trumpova plánu a sympatie skutečných přátel ve světě.

Vlastně se nyní bude lámat chléb. Ohlášená a následně realizovaná suverenita nad částí Judeje a Samaří odhalí, kdo je skutečným přítelem Izraele a kdo své přátelství podmiňuje něčím, co může Izraeli v konečném důsledku uškodit.

První odhalení už máme za sebou. V ČR je skutečným přítelem Izraele prezident Miloš Zeman. Jména prvních tří politiků, nad jejichž přátelstvím visí otazník, najdeme na straně 6 deníku Právo z 23. května 2020: Tomáš Petříček, Lubomír Zaorálek a Karel Schwarzenberg. U posledně jmenovaného je mé zklamání obzvlášť hluboké.

P.S. Autoři prohlášení se ptají, co bude s Palestinci a s izraelskou demokracií. Izraelské demokracii nic nehrozí, ta je, byla a bude neměnná, neboť Židé jsou ve své podstatě bytostně demokratická pospolitost. K první části otázky si dovolím přidat svoji: Co by bylo s Židy, kdyby Izrael zcela vyklidil Judeu a Samaří a následně by tam v demokratických volbách zvítězil Hamas? Zajímá to někoho z těch, komu tak leží na srdci osud palestinských Arabů?

Převzato z blogu autora s jeho svolením.