Pravolevé vidění světa není mrtvé a navzdory různým prorokům, předvídajícím zánik takovéhoto způsobu nazírání politiky, existuje dostatečné množství důkazů, že se dělení na pravicové a levicové stále praktikuje. V obecných rysech lze proto jako levicové označovat ty názory, které upřednostňují roli státu nad rolí jedince, a u pravicových idejí se setkáváme naopak s preferováním role jedince nad rolí státu. Ve vztahu k přímým daním, které jedinec či firmy odvádějí státu, preferují levičáci vyšší daně a větší přerozdělování, pravičáci naopak daně nižší, a tím i nižší přerozdělování státu.

Kromě pravolevého vidění světa a politiky zvláště ale existuje i něco, co pracovně nazývám „zdravým rozumem“. Uplatnění zdravého rozumu hledám všude tam, kde jde o něco velmi podstatného. Zdravý rozum mi proto říká, že normální lidským postojem k výši daní, které platíme státu, je platit co nejméně. Dle mého názoru lze jen stěží najít někoho, kdo by se radoval nad tím, že se jemu osobně zvyšují daně, a hořekoval nad tím, že mu chce „erár“ daně snížit. Takovýto kvazialtruismus je dle mého názoru spíše na hranici jedincovy abnormality. Tím se v žádném případě nechci dotknout těch, kteří jsou skutečnými altruisty nebo, chcete-li, dobrodinci nehledícími na své sobecké zájmy a vědomě upřednostňujícímí potřeby jiných nad svými.

Proto jsem byl téměř šokován příspěvkem váženého vědce, profesora Václava Hořejšího, na serveru Aktualne.cz, který na svém blogu píše pod titulkem Ať žije reforma (?) o vládou navrženém snížení přímých daní. Jádrem sdělení autora jsou tyto následující věty: Proč má být žádoucí, abych já, který zdaňuji většinu svého příjmu nyní ve 32% pásmu, nadále platil např. jen 22% a tím si ročně pomohl k několika desítkám tisíc na úkor těch chudších? Proč má být důležitým výsledkem reformy to, aby manažer pobírající třeba milion měsíčně dostával ještě o 10% víc a mohl si koupit častěji nového mercedesa?

V těchto dvou otázkách je poměrně jasně a srozumitelně vyjádřen onen kvazialtruismus, o němž se zmiňuji výše. Autor těchto otázek je bezesporu onou osobou, jejíž existenci jsem na počátku tohoto příspěvku vyloučil z pohledu „zdravého rozumu“. Je tedy vidět, že „zdravý rozum“ nám bohužel ani v takových případech neposkytuje zcela pravdivou odpověď. Složitost současného světa s miliardami jedinců je tudíž z pohledu tohoto „zdravého rozumu“ nepostižitelná. Náš „zdravý rozum“ například stěží může vysvětlit existenci sebevražedných atentátníků, neboť podobné skutky se již prostě jednoznačně vymykají normalitě. Co ale s člověkem, který vědomě nepovažuje snížení svých vlastních daní za žádoucí a nazývá to „hanebností“. Jenom velmi křečovitě lze nalézt v takovém postoji racionální jádro. Není totiž pravdou, že snížením přímých daní si náš kvazialtruista pomůže k tisícům na úkor těch chudších. Taková úměra prostě neplatí a je jen velmi rafinovanou pomůckou, která má čtenáře navést na to, že snižování daní obecně je pouze lumpárna, v níž tzv. chudí doplácejí na tzv. bohaté.

Je však nutné v zájmu objektivity dodat následující. Tyto a podobné konstrukce jsou možné proto, že v rámci reformního či stabilizačního programu vlády existuje navíc i návrh na zvýšení snížené sazby DPH z 5 na 9%. V předvolebním programu ODS se totiž jednostranné zvýšení snížené sazby DPH nepředpokládalo a cílem bylo zavést jedinou sazbu DPH ve výši 15%. Taková změna by samozřejmě naprostou většinu zboží, které je dnes zdaněno sazbou 19%, zlevnila a pouze menší část zboží v současnosti se sazbou 5% zdražila. Nikdo, a tedy ani náš „kvazialtruista“, by tedy nemohl vytloukat laciné politické body tím, že by poukazoval na nemorálnost sjednocení sazby přímé daně při současném růstu snížené sazby DPH.

Levičáci, kteří jsou pro systém progresivního zdanění platů, se obvykle odkazují na „vyspělé státy“- zejména Německo, kde je takový systém běžný - a návrat k jedné sazbě daně plánovaný ve stabilizačním programu označují jako „asociální“. Přitom i náš současný systém je založen na tom, že lidé s malými příjmy díky různým odpočitatelným položkám neplatí téměř žádné nebo velmi malé přímé daně. Lidé s vysoce nadprůměrnými platy dnes proto platí řádově (třeba i stokrát) větší přímé daně a platili by je i po sjednocení sazby bez daňové progrese. Příjem státního rozpočtu z daní ze závislé činnosti by byl proto i s jednou sazbou daně výrazně vychýlen v neprospěch těch, kteří dostávají vysoké platy. Na principu solidarity bohatých s chudými by se proto nic podstatného nezměnilo.

Závěrem lze snad jen konstatovat, že stabilizační program vlády skutečně postrádá tu část předvolebního programu ODS, který sliboval snížení základní sazby DPH. Tak, jak je v současnosti navržen vládou a prošel do druhého čtení, dává levičákům možnost líbivé kritiky. Věřím, že zejména v části DPH však stabilizační program dozná mírné modifikace v parlamentu a očekávám, že jeho finální podoba bude obsahovat i snížení základní sazby DPH o jeden či dva procentní body.