Na válce politiků s policisty a justicí bychom prodělali všichni

Když se ve Sněmovně projednávalo vydání poslanců Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestním stíhání kvůli Čapímu hnízdu, předseda vlády prohlásil, že „žijeme v zemi, kde si můžete objednat stíhání a pravděpodobně dostat někoho do vězení“. Tato slova jsou připomínána dodnes a určitě dlouho ještě budou.

Jenže ve stejný den si ústa na špacír nepustil pouze pan Babiš. Přesvědčit občany, že právní stát je iluze, se snažili i mnozí další poslanci z různých klubů odprava doleva. Padaly příklady dalších kauz a známá jména jejich aktérů.

Pavel Blažek z ODS zmínil bývalou šéfku Energetického regulačního úřadu Vitáskovou, expremiéra Nečase a jeho bývalou tajemnici Nagyovou, nejen poslanci Babiše, ale i šéf klubu TOP 09 Miroslav Kalousek připomněl pražského exprimátora Svobodu, bývalou náměstkyni ústeckého primátora Kailovou, exministryni obrany Parkanovou nebo poslance Růžičku.

Sociální demokrat Jan Birke si postěžoval na policejní zásah na radnici v Náchodě a ve shodě s premiérem konstatoval, že „to, v čem žijeme, je devastující a šílené“.

Prostě kdekdo před televizními kamerami vytáhl své bolístky. Bez ohledu na poselství šířené navenek. Vesměs šlo o případy, kdy se policisté a státní zástupci dívali pod palce politikům a hodnotili jejich rozhodnutí.

To skutečně bývá ošidné – klást trestně-právní měřítko na verdikty konané v souvislosti s výkonem veřejné funkce. Zvlášť, když často jde o kolektivní hlasování. Nepřekvapilo tudíž, když o několik dní později sněmovna nezbavila imunity své členy Růžičku a Svobodu, na něž si v různých kauzách vyšetřovatelé došlápli právě kvůli rozhodování na komunální úrovni.

Co ale mají orgány činné v trestním řízení dělat, když mají podezření ze spáchání trestného činu, ať už na úrovni obce, kraje či státu? Říct: Pardon, to je politika, tam naše pravomoci nesahají? Copak nestačí, jak široce je koncipovaná poslanecká imunita?

Hlavní problém není ve zlé vůli policistů, žalobců a soudců, ale v pomalosti šetření, což souvisí jak s lidskými kapacitami, tak s přetrvávající byrokracií. Obracet svoji zlost proti mužům a ženám zákona ovšem znamená strašit občany, že jim nemají věřit, a našeptávat čistokrevným zločincům, aby se zaštiťovali slovy oficiálně pronesenými na parlamentní půdě.

Na jedné straně sněmovna někoho vydá, někoho nevydá, na straně druhé se však dá vycítit napětí mezi mocí zákonodárnou a mocí soudní plus žalobci podle ústavy spadajícími pod moc výkonnou. A je bohužel dost pravděpodobné, že se přelije i do projednávání legislativy, která je připravována. Trvalkou je třeba soudní samospráva.

Ještě akutnější je ale reforma státního zastupitelství. Příslušná předloha byla slibována již za časů ministra Pospíšila. Jeho nástupci střídali kroky vpřed a kroky vzad. Nyní je na tahu Robert Pelikán. Novelu zákona o státním zastupitelství nedokázal prosadit v minulém volebním období, teď se může pokusit o reparát.

Pes je zakopaný v míře nezávislosti žalobců. Na jak dlouho například mají být jejich vedoucí jmenováni? A měli by mít možnost ucházet se o svoji pozici opakovaně?

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který se jindy neostýchá ozvat, když politici svoji rétoriku přeženou, prokazuje trpělivost. Ví, kolik je ve hře, a snaží se nadřazovat principy nad detaily. Co se týká jeho postu, doporučuje desetileté funkční období bez možnosti opakování.

Protože se ale zametá odshora, je nutné počítat s rizikem, že politici budou mít tendenci státní zástupce krotit. Koalice poslanců přesvědčených, že se tu policejní plukovníci a podplukovníci sami chtějí ujmout vlády, a proto kriminalizují křišťálově čisté politiky, může být velmi silná.