aneb Srovnání Rakouska a Česka

Rakouský vicekancléř a šéf FPÖ Strache rezignoval poté, co na se na veřejnosti objevila nahrávka jeho rozhovoru se ženou vydávající se za neteř ruského oligarchy. Během konverzace jí slíbil získání vládních zakázek za podporu před volbami.

Mohli bychom se jen se zájmem dívat přes hranice, ale to by byla škoda. Lepší je položit si otázku: „Je možné srovnat kauzu Strache a kauzu Babiš?“
Stručná odpověď zní: ano, je. Obě kauzy se dosud odehrávají pouze na úrovni politické odpovědnosti (zatím ne odpovědnosti trestněprávní). Obě se týkají předsedů politických stran. U obou se mluví o možnosti provokace. A konečně obě probíhají v zemích EU a Rady Evropy, takže by měly mít podobnou politickou kulturu.

Nejprve základní srovnání.
- Rakousko
o 1. den – problém
o 2. den – rezignace
o 3. den – vypsání nových voleb
- Česko
o 1. rok – problém
o 2. rok – je to kampaň
o 3. rok – je to kampaň

Jednoduše řečeno, Rakousku můžeme závidět. Rakouský kancléř a předseda lidovců Sebastian Kurz jednal okamžitě. Aby nekompromitoval politickou kulturu, nechal padnout vládu i za tu cenu, že riskuje své nedávné a doslova vydřené volební vítězství. Podle mého názoru tím před evropskými volbami pozici rakouských lidovců ale posílil, voliči by měli ocenit rychlost a rozhodnost jeho postupu.

Bohužel, paktování s nácky nic jiného než skandál přinést nemohlo. Za odlišných okolností byste mi teď mohli vytknout, že jsem generálem po bitvě, ale v případě Rakouska a jeho zkušeností s FPÖ to neplatí; naopak by se dalo ještě dodat, že jen hlupák udělá stejnou chybu dvakrát. A tu, bohužel, rakouští lidovci zdánlivě udělali.

Sebastiana Kurze ale za hlupáka rozhodně nepovažuji, po jakýchkoliv volbách totiž platí, že „tancovat můžete jen s tím, kdo je v sále“. Sestavovat vládu prostě musíte podle možností vyplývajících z výsledků voleb. Morální i praktické dilema tedy znělo: musel Kurz sestavit vládu s někým, jehož morální kvality znal?

A tady je další paralela s Českou republikou. Měli čeští lidovci uvažovat o účasti ve vládě trestně stíhaného premiéra, o jehož morálce věděli své? Neměli. Svým postojem potvrdili, že patří k západní politické kultuře. Věřím, že nám české justiční orgány či Evropská komise dá brzo za pravdu.

Ale vraťme se k samotné Stracheho kauze. Obsah zveřejněného rozhovoru potvrzuje, že náckům v žádném případě nejde o blaho vlasti, ale o moc, a jsou ochotni prodrat se k ní za jakoukoliv cenu. Jakmile je totiž bezskrupulózní člověk u moci, nabízí se mu řada způsobů, jak tuto moc zhodnotit. Příkladem může být tunelování státních peněz přes „legální“ úpravy zákonodárství, které ostatně dobře známe z České republiky. A nejde jen o to, že takoví „politici“ okrádají svoji vlast, zároveň tím také, bohužel, ničí politickou kulturu. To v konečném důsledku znamená, že se občané přestávají zajímat o dění kolem sebe a rezignují na svá práva. Jak to dopadá, jsme mohli vidět do roku 1989. Proto v západní politické kultuře – i když je to drsné – neplatí presumpce neviny. A já si přeji, abychom se k této praxi vrátili co nejrychleji. Jdeme na východ už příliš dlouho.

Převzato z autorova blogu s jeho souhlasem

Autor je českým europoslancem (KDU-ČSL) a předsedou výboru pro právní záležitosti (JURI) v Evropském parlamentu.