Je nesmírně únavné, když člověk musí sledovat takzvanou kauzu úplatků na České poště. Roztočila se kolem nahrávky jednoho podnikatele, který tajně zaznamenal svůj rozhovor s řadovým členem sociální demokracie. Došlo při něm ke slibu, že sociální demokrat pomůže podnikateli se zakázkami od pošty, stačí, když podnikatel zaplatí dva miliony pro stranu a milion pro Chovance, takto ministra vnitra.

Člověku nejde na rozum, proč se média případu s takovou vervou chytily. Nahrávky se používají na diskreditaci politiků tak dlouho, že už jim nikdo nevěří, zvláště když jde o rozhovor dvou bezvýznamných osob, které zase o ničem velkém nemluví.

Novináři mají být hlídacími psi demokracie, tak je možná špatně shazovat práci kolegů, kteří plní tento úkol. Také je nepochybné, že se celý případ týká něčeho velmi podezřelého. Jenže kromě tajné nahrávky zatím není nic relevantního k dispozici.

V letní unavené náladě se člověk může zamyslet nad tím, jestli média také nehrají politické hry. Třeba chtějí obviněním předního člena ČSSD pomoci vicepremiérovi Babišovi. Třeba chtějí zakrýt jiné skandály spojené s Českou poštou, například policejní vyšetřování zakázky pro Babišovu firmu Agrotec, nebo hledat souvislost s evropským auditem IT zakázek ministerstva vnitra, kterých se zúčastnila také Česká pošta. Spekulacím se meze nekladou.

S tímto příběhem, který je spíše přemítáním o smyslu novinářské práce, než výbušnou kauzou, neladí fakt, že premiér Bohuslav Sobotka kvůli němu svolal Bezpečnostní radu státu. Jednání rady probíhá v utajeném režimu, muselo se tam tedy mluvit o něčem důležitém, když to bylo nutné utajovat. Mohla to být pouze nahrávka o nerealizovaném úplatku ve výši tří milionů?

Je známo, že ministr Chovanec hraje rád zpravodajské hry, ovšem koaliční lídři si jednání pochvalovali jako zajímavé. A co je pozoruhodné, tentokrát z jednání neunikla žádná podstatná informace, jak bývá jindy zvykem.

Média schůzi tak trochu podcenila a říkala cosi o tom, že vládní koalice jde s kanónem na vrabce. K tomu je skutečně možné psát vtipné komentáře a vůbec se politikům vysmívat. Kdo se ovšem nemůže smát, to je zmíněný vrabec před kanónem. Není jisté, kdo bude tím vrabcem, srovnání s jinými zeměmi ale ukazuje, že něco může hrozit právě novinářům.

Asi se nedá dělat, když si užívají sepisování zpráv a komentářů, jestli ministr vnitra bere či nebere úplatky. Politikům by takové poštěkávání hlídacích psíků ani nemuselo vadit, jenže co když jim došly nervy a budou chtít zasáhnout.

V trestním zákoníku existuje paragraf 317, který trestá snahu získat a publikovat informace v nižším stupni utajení až do tří let, ve vyšším stupni utajení od dvou do osmi let. Novináři tento předpis dosud ignorovali, vesele publikovali všechno, co jim přistálo na stole, a politiky ani úředníky dosud nikdy nenapadlo, aby takové případy předali policii. Co když se teď v Bezpečnostní radě dohodli, že jakékoliv zveřejňování citlivých informací nechají třeba po aktuálním vzoru Slovinska důsledně stíhat?

Nakonec je k zasedání Bezpečnostní rady inspiroval jeden novinový článek, a i když je celkem nevinný, mohl se okrajově týkat něčeho tajného. Každá Bezpečnostní rada musí mít svého nepřítele.