V letošním roce, kdy se připomíná čtvrtstoletí od rozdělení Československa, opět v různých diskusích zaznívá, že o tak závažné věci mělo proběhnout referendum. Současný poprask kolem referenda v Katalánsku však poskytuje velmi silnou argumentaci pro zastánce opačného názoru.

Španělská ústava pochopitelně brání územní celistvost a nepřipouští, aby se územní jednotka mohla odtrhnout pomocí pouze na jejím teritoriu konaného referenda, čemuž se lze jen těžko divit.

V československém případě roku 1992 zastánci referenda hovořili o celostátním hlasování, ovšem to by nesporně dopadlo v neprospěch slovenské samostatnosti, už jen z důvodu početní převahy Čechů nad Slováky.

A pokud by se konalo v každé národní republice zvlášť, mohlo by snadno skončit patem, tedy vítězstvím federalistů v české části federace a jejich porážkou v části slovenské. Nic by se nevyřešilo, krize by pokračovala.

Přičemž ani v Katalánsku, podobně jako onehdy na Slovensku, není jisté, zda většina obyvatelstva chce opravdu samostatnost. V předchozím podobném a právně nezávazném referendu z roku 2014 se pro samostatnost sice vyslovilo zhruba 80 procent hlasujících, ovšem při pouhé 40procentní účasti. Pro plně nezávislý katalánský stát tedy hlasovala pouze asi třetina oprávněných voličů, letos zhruba dvě pětiny.

Na Slovensku počátku 90. let bylo zastánců skutečné, stoprocentní samostatnosti možná ještě méně. Většina však požadovala nějaký volnější svazek obou národů, nikoliv federaci. Dalo by se to obrazně shrnout rovněž příměrem, že Češi i Slováci chtěli zůstat v nějakém vztahu, leč Češi chtěli pokračování manželství, kdežto Slováci pouhé soužití takříkajíc na hromádce.

Výsledkem sporu o podobu soužití byl rozvod a následné docela dobře fungující kamarádství. V čem by ale při řešení takto dimenzovaného konfliktu pomohlo referendum? Na co by se vlastně ptalo? Těžko říci, a i proto lze konstatovat, že je nakonec dobře, když se žádné nekonalo.

Poslední česko-slovensko-španělsko-katalánská paralela se týká konceptu Jána Čarnogurského, jenž hovořil o samostatné slovenské židličce a hvězdičce v Evropské unii, tedy že společný stát zůstane zachován do svého vstupu do EU, při něm se ale rozdělí. Jeho idea narážela na silnou kritiku – něco takového by prý ani nebylo možné.

Formálně asi opravdu ne, ostatně osamostatnění Katalánska nebo třeba Skotska by znamenalo též jejich „vyautování“ z Evropské unie a nutnost nově jednat o vstupu. Avšak podle mne by přesto měl být stanoven mechanismus, jak dosáhnout například katalánské nezávislosti, aniž by to znamenalo nutnost nových vstupních rozhovorů.

Vždyť v rámci schengenského prostoru by zrod takové samostatnosti nemusel ani nikdo poznat. Nicméně plně chápu, že by vláda v Madridu (a nejen ona) podobné nápady na unijní úrovni urputně blokovala.