Každého ideologa poznáme podle toho, že popírá jen ty druhé a poukazuje na to, že jen oni švindlují. Karel Schwarzenberg se takhle nikdy nechoval a úřad ministra zahraničí pojal jen jako službu v přesně dané hierarchii výkonné moci. Prezidenta proto nekritizuje, neboť ho v zahraničí zastupuje a to se nepatří. Ministr Karel Schwarzenberg je vysoký úředník a ne věrozvěst a to z něj dělá politika, kterého na českém politickém jevišti není možné přehlédnout.

Bodoval a boduje svými peprnými a přesnými postoji a výroky jako „ať jdou po Prčic, když chtějí stahovat plakáty s mou osobou“ či při prezidentské volbě o sobě řekne, že „uctivě spal“, ale hlavně důsledným postojem ke kauze Čunek.

Lidé podle průzkumu společnosti STEM mu minulý týden ve středu přisoudili deset procentních bodů navíc. Vyšplhal se z čísla 43 na 53 a postavil se hned vedle pražského primátora Pavla Béma. To je dobrá zpráva o nás.

Ukazuje totiž na to, že víme, že kolektivní zodpovědnost je míň než osobní zodpovědnost, protože když je tomu naopak, politika ztrácí na důvěryhodnosti, a to je největší hodnota v politice. Jakmile se něco činí jen kvůli tomu, aby se udržela vláda, aby mohla dělat reformy, je to slabý důvod proti tomu, že se tím devalvuje politika jako taková, protože tím se devalvují i reformy. Ztrácejí stejně na důvěryhodnosti jako pan Čunek, když není schopen a ochoten předložit své účty nezávislému auditorovi a když netrval na tom, aby ho očistil soud.

Účel v zodpovědné politice nesvětí prostředky, naopak znevažuje dosažené cíle a to naši politici nechtějí stále vědět. To je možná hlavní důvod, proč politika není u nás stále brána jako řádné řemeslo, což občany od politiky odrazuje: Koneckonců, když je někdo úspěšný v práci a má dobře fungující rodinu, co by dělal v politice… Politika všude na světě proto přitahuje lidi „jiného typu“, proto jsou vždy nejdůležitější kontrolní mechanismy a zvyklosti, které již jen vážně podezřelé politiky vyřazují ze hry nejen kvůli podezření z korupce, ale i kvůli porušení slova. Tento kontrolní a zvyklostní mechanismus u nás ještě stále nefunguje.

V zahraničí tomu je opačně: Jeden čerstvý příklad mohu uvést z Německa. V Hessensku si myslela paní poslankyně Andrea Ypsilanti ze sociální demokracie, že by se mohla stát ministerskou předsedkyní za podpory tzv. Levice pánů Gysiho a Lafontaina, tedy postkomunistů, a to přesto, že její strana slíbila, že se s lidmi, kteří nechali střílet do svých spoluobčanů a obehnali stát ostnatým drátem, nikdy nespojí. Pak ale stačilo, aby se v hessenské sociální demokracii našla jedna silná osobnost, paní Dagmar Metzger, která se rázně proti tomu postavila a začala v celém Německu v důležitých médiích diskuse právě o osobní zodpovědnosti, která v demokracii musí stát vždycky výše než kolektivní odpovědnost. Paní Ypsilanti vzápětí oznámila, že na funkci nebude kandidovat a s velkou pravděpodobností tichý souhlas s jejím krokem bude stát předsednické křeslo i Kurta Becka, který je v čele sociální demokracie.

Diskuse připomněla, že čest osobního rozhodnutí nikdy není spojena s tím, jestli je takové rozhodnutí správné, ale hlavně na tom, že je svobodné a osobní, že se nepodřizuje žádné politické straně či vládě. Na rozhodování se cení autonomie a autentičnost. Neexistuje žádná kolektivní odpovědnost, ale jen osobní odpovědnost, jako neexistuje kolektivní vina. Každá vina je výhradně individuální.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel