Místopředseda vlády Jiří Havel ve svém vystoupení na semináři Centra pro ekonomiku a politiku předvedl, že je opravdu znalcem marxismu a že je mu blízká i ta metoda zkoumání.
To je v dnešní době opravdu cenné, oplývat těmito schopnostmi. Já jsem ten pořad v televizi, kde Havel označil kapitalismus za neslušné (sprosté) slovo, také viděl. A pana místopředsedu vlády Havla už nějaký pátek znám, osmnáct let, a tak mě ten jeho slavný televizní výrok, ani ta agresivita, s jakou jej prezentoval a obhajoval, nepřekvapila. To nebyl v tu neděli blesk z čistého nebe, přeřeknutí se, nýbrž láhev čistého vína, kterou nám nalil, výraz zpět nabytého sebevědomí – řekněme – starého socialisty, kterému se opět zdá, že „svět patří nám, socialistům“, a to nadobro. Ta jeho momentální euforie je naprosto nesmyslná a kdyby pan místopředseda Havel byl opravdu ekonom, tak by to dobře věděl.
Musím zmínit to naše první setkání, neboť má logický význam. Před osmnácti lety, v únoru 1988, jsme nastoupili do letadla směr Moskva a byli jsme na celý týden hosty sovětské akademie věd. Já a Jiří Jonáš z Ekonomického ústavu ČSAV, Pavel Mertlík a právě Jiří Havel z Vysoké školy ekonomické a možná ještě někdo další. Nám nebylo z počátku vůbec jasné, proč právě nás, tehdy mladé ekonomy, pozvali na seminář, nicméně rychle jsme to pochopili. Střídaly se na nás po celé dny jednotlivé kapacity tamější akademie, všichni ti Abalkinové a další, kteří celá předchozí desetiletí měli absolutně jasno, rozvíjeli takzvanou politickou ekonomii socialismu, což zpravidla bylo obhajování, různě fantaskní přemílání, vzájemné opisování a reformulování starých marx-leninských pouček. A tito lidé, věčně citované ikony a mistři žvástu a prázdných slov, nyní pod tlakem zuřící perestrojky cítili potřebu něco nového vyprodukovat. Chtělo se to po nich a oni nevěděli jak. Takže opatrně, skoro tři roky po nástupu Gorbačova, začali experimentovat a někteří z nich se dokonce chtěli stát „rynočnikami“ a usilovně hledali, „gdě zaryta sabaka socialističeskovo chazjajstva“. A protože si nebyli jistí a na druhé straně si chtěli leccos ověřit a něco se i dozvědět, tak nepozvali staré české normalizační pardály, nýbrž pozvali právě nás, přičemž po každé prezentaci byla diskuse, kdy opravdu usilovně pátrali, co si my o tom myslíme a jestli by to tak mohlo fungovat.
Opatrně se ptali, jak se to u nás řešilo v roce 1968 a kdo se tím či oním problémem u nás zabýval. Oni nemluvili o liberalizaci cen, deregulaci, privatizaci a budování tržních institucí, oni mluvili skutečně jako Ota Šik. Tedy v rovině pojmů socialistický trh, samosprávné podniky, strategické plánování a tak podobně. A co nás s Jiřím Jonášem překvapilo, tak vedle vcelku odborně věcného Mertlíka právě Jiří Havel sovětské soudruhy celý týden důsledně poučoval, aby se nedali na revizionistické scestí, aby neustupovali a důsledně se drželi tradičního marxleninského instrumentária a institucí státem řízené ekonomiky coby jedné továrny a jedné kanceláře. To nás s Jiřím Jonášem opravdu pobavilo a zároveň vyděsilo, a tak přiznávám, jsme mu v legraci řekli, že je poslední žijící marxista. No, a on se na nás tehdy obořil se slovy „no a co, vy, vy liberálové…“ A řekl to s takovou mírou znechucení a odporu, že si to pamatujeme dodnes.
Po návratu do Prahy se mi po nějakém čase dostala do rukou skripta Dějin ekonomických teorií, zpracované na Vysoké škole ekonomické také v roce 1988, a musím říct, že na tehdejší dobu byly velice dobře udělaná, do značné míry neideologická, které z 97 % probírala vývoj standardní ekonomické teorie a studenti se z této učebnice mohli opravdu hodně dozvědět. Mimo mnoho jiného třeba také o Lafferově křivce, takže kdyby si alespoň tato skripta před nástupem do funkce přečetl ministr financí Sobotka, nemusel by se před novináři onehdá tolik blamovat a možná, že by i snížil daně. Ta skripta psali také někteří dnes známí a uznávaní ekonomové, jako například Jiří Schwarz, Miroslav Ševčík, Milan Sojka, anebo Robert Holman a - světe div se - také Jiří Havel. Mě tedy zajímalo co dělá, co píše a čím studenty kazí na pražské VŠE. Musím říct, že psal v těchto Dějinách – jak jinak – o „tvůrčím rozvoji marxisticko leninské politické ekonomie“, tedy marxistické kecičky, a napsal to tak příšerně, že jsem opravdu tehdy málem spadl ze židle.
A já neodolám a kousek těch hodnotících soudů zacituji, ať víme pro koho a proč je kapitalismus „sprosté slovo“. Tedy Jiří Havel 1988: „Při hodnocení J.V. Stalina je nutno mít i v dějinách politické ekonomie na paměti, že šlo o osobnost značně rozpornou. Vedle negativních jevů, spojených s kultem jeho osobnosti, uznávají sovětští komunisté dodnes některé jeho pozitivní rysy. Obdobně je tomu i s hodnocením Stalinova teoretického odkazu v dějinách ekonomických teorií,“ píše Havel a pokračuje: “Rozhodně nelze souhlasit s někdejšími pochlebnými oslavami J.V. Stalina jako skutečného tvůrce politické ekonomie socialismu. Na druhé straně je však třeba přiznat, že například většina dodnes frekventovaných verzí základního ekonomického zákona socialismu nejsou nic než dílčí zpřesnění Stalinova výkladu. Historicky musíme ocenit,“ říká Havel, „i jeho řešení otázky příčin zbožních vztahů, ačkoliv je dnes již zřejmě překonané.“ A pokračuje: „Přehlédnout nelze ani reálné ekonomické úspěchy, které nesou Stalinovu pečeť“. Konec citace. Tak. Zbývá připomenout, že místopředseda vlády pan Jiří Havel, když tyto věty plné pochopení pro jednoho z několika málo největších zločinců lidské historie napsal, byl už třicátník, že se tak stalo v době vrcholné perestrojky a že ani nikdy předtím nebylo povinné psát do skript lži, nota bene takového formátu.
K tomu bylo potřeba buď mimořádné hlouposti, ideologické zaslepenosti, anebo nevzdělanosti. A nejspíš všeho dohromady. Vyberte si.
(ze semináře CEP, 20.2. 2006)