Reakce české úřednické vlády na znovuzavedení víz do Kanady je stejně pateticky neprofesionální, jako je směšná. Vláda, jejímž jediným úkolem mělo být pouze dovést Českou republiku bez karambolů k předčasným volbám a připravit mezitím krizový rozpočet na příští rok, zničehonic zatahuje stát do komplikovaného a neřešitelného problému vůči Evropské unii i Kanadě. Jenom absolutní amatér mohl doufat, že členské státy Unie, z nichž například Francie má s frankofonní částí Kanady naprosto nadstandardní vztahy, by mohly vůbec uvažovat o podpoře českého diplomaticky nevzdělaného postupu.

České republice, která bez ohledu na ostatní členské země před rokem bilaterálně vyjednávala vízové uvolnění se Spojenými státy, jenom hrozí další blamáž. Jako by toho nebylo po zničení předsednictví dost. Především premiér Fischer a ministr zahraničí Kohout nyní vystupují v rolích, na které jako úředníci bez politického mandátu jednoduše nemají právo. Pokud si tímto zbytečným mezinárodním skandálem chtějí iniciativně vysloužit jakési ostruhy a vymodlit si tak pokračování osobních politických kariér i po říjnových předčasných volbách, měly by jim seriózní politické strany okamžitě vystavit červenou kartu.

To, že se předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda naopak cynicky snaží sbírat populistické předvolební body jejich popichováním a vyzýváním k razantnímu postoji vůči spojencům, je, přinejmenším, nezodpovědné. Tato vláda nenese, samozřejmě, zodpovědnost za vznik problému emigrace českých Romů do Kanady, ale nese plnou zodpovědnost za nezhoršování mezinárodního postavení státu v jeho důsledku. A tento úkol neplní. Argumentář, používaný vládními představiteli – stejně jako některými novináři - vůči Kanadě, je nemožné neoznačit za nestoudný. Přisuzovat vinu za problém údajně „příliš štědrému azylovému a imigračnímu systému“ v Kanadě je neslušnost. Pomiňme pro tuto chvíli tisíce Čechoslováků, kterým tento systém pomohl přežít a najít novou vlast v době komunistické diktatury. Pomiňme tiché a skutečné hrdinství kanadských diplomatů, kteří riskovali víc než jenom svoje kariéry, když pomáhali československému disentu a jeho kontaktům s exilem.

Nikdo z dnešních povrchních kritiků Kanady se nenamáhá podívat se na neadresnost a přílišnou štědrost systému sociální podpory v České republice, který sám o sobě podporuje stav sociální vyloučenosti. Nikdo nezmiňuje nekontrolovatelné postavení a korupci mnoha samospráv, které ve spolupráci s realitními mafiemi už více než deset let vědomě vytvářejí romská sociálně, ekonomicky i právně vyloučená ghetta. Nikdo nezmiňuje podivný stav, který ve zbabělých českých politických stranách zvýhodňuje populisty, kteří v samosprávě po léta otevřeně bojkotují vládní politiku romské integrace, klientskou sociální práci i začleňování romských dětí do normálních škol, aby po letech nicnedělání sbírali populistické body za „ochranu slušných lidí proti neplatičům“. Kanadská strana si při rozhodování o tomto jistě nepříjemném kroku zavedení víz mezi dvěma členskými zeměmi NATO nemohla nevšimnout úspěchu rasistických populistů, jako jsou Liana Janáčková či Ivana Řápková, a o to více faktu, že se jejich vlastní politické strany nedistancovaly ani od jejich nejproblematičtějších výroků. Jak by se asi tvářilo české ministerstvo zahraničí, kdyby kanadská senátorka vyzývala příslušníky kanadské barevné menšiny k emigraci, navrhovala pro začátek jejich sestěhování za ostnatý drát a zaplacení letenek do Prahy, jenom aby už konečně z Kanady zmizeli? Jak by asi halasili čeští populisté, kdyby kanadští regionální politici na jedné straně úmyslně vytvářeli tlak na vznik segregovaných ghet ovládaných lichvou a kriminalitou, a na straně druhé otevírali možnosti pro ekonomickou emigraci?

Je vizitkou dospělosti kanadské diplomacie i politických stran, že se problém s imigrační vlnou českých Romů ještě nestal jejich zásadním vnitropolitickým problémem. Je, naopak, vizitkou nedospělosti české politické scény, že nemá dost studu, aby čistě domácí vnitropolitický problém nevyvážela za hranice a nesvalovala vinu na jiné. Extrémistické výtržnosti neonacistů, které jsou v této souvislosti často zmiňovány jako argument, jsou také především důsledkem selhání českých parlamentních politických stran a jimi řízených samospráv. Předtím, než znovu cokoliv veřejně řeknou k této věci, by premiér spolu s ministrem zahraničí měli zodpovědět jednu otázku: Proč by, probůh, měla Kanada chtít řešit české vnitropolitické problémy na úkor svých občanů? A teprve potom by mohli navrhnout něco skutečně razantního a originálního jako odvetu za kanadskou nepřejícnost. Mohli by, například, přejmenovat kanadského losa na českého velkojelena, nebo slavný nápoj Canada Dry na „Český sušák“. Pak se ti Kanaďané konečně chytí za nos!

Ale dosti žertů. Kanadské rozhodnutí obnovit vízovou povinnost jenom nastavilo české politice zrcadlo – a na to, jak známo, se zlobí jen ti, kdo mají křivou hubu – a nedostatek soudnosti.

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)